Drobná písnička Pasáček ovcí se chytlavě natřásá v pravidelném rytmu. Je vystavěna nejjednodušeji, jak je to jen možné. Zpěvákův hlas zní trochu plačtivě a trochu ochraptěle. Strunné nástroje a perkuse vyhrávají jako do tance na horalské lidové svatbě v dávnějším, přesně však neidentifikovatelném čase. Kdyby zpěvák tolik "nefňukal", byla by to snad ta nejveselejší píseň pod sluncem. Jenže právě ona melancholie deroucí se z mužského hrdla přitahuje zvláštním hořkosladkým charismatem. Jím bývají obdařeny pouze osobnosti, které i z tak prchavé chvíle, jakou je dvouapůlminutová písnička, učiní událost. Hraje brněnské trio Květy, zpívá čtyřiadvacetiletý Martin E. Kyšperský.
Ačkoliv Květy vydaly vlastním, malým nákladem již tři nahrávky, teprve té čtvrté, nazvané poetickou šifrou Jablko jejího peří, se ujala zavedená gramofonová firma a deska tak pronikla do široké distribuce. Bez ní by Květy, vystupující zatím spíš po čajovnách pro několik lidí, zůstaly prakticky neobjeveny. A to k újmě těch posluchačů, kteří na tuzemské scéně mnohdy marně hledají novou vyhraněnou muziku, z níž, říznou-li do ní, vytéká opravdová, nikoliv umělá krev.
Kyšperského neladný hlas zcela přirozeně zapadá do stylu "ledabylých songů". Oprávněnost takového vyznění lze přitom těžko zpochybnit - to by například Tom Waits nemohl patřit mezi nejrespektovanější světové hudební umělce.
Květy některé písničky cituplně drtí, rozskřípají je jako žáček plnicí pero, potřísní kaňkami. Hudbu jiných pojímají uvolněně, jako kdyby be-bopoví muzikanti z konce čtyřicátých let zkoušeli hrát dnešní folk-rock. Na povrch se téměř vždy dere patina zašlých časů a melancholie.
Sbírka písní připomínající starožitnosti, kterým se Květy snaží dát nový lak, je inspirována šíří a minulostí moderní populární hudby či třeba africkými rytmy, z nichž je okamžitě cítit, že záměrně nejsou pravé, pouze spoluvytvářejí obraz nějaké abstraktní krajiny (Tugador). Nepravý je také například vynikající Kyšperského šanson zpívaný pro zdůraznění "věrohodnosti" francouzsky a doprovázený co nejúsporněji pouze basovou linkou a jednoduchými bicími, který vrcholí klikatým sólem na klávesovou foukací harmoniku, spadlým snad z Marsu.
Každá z písní na Jablku jejího peří je jiná, některé útvary ani písněmi v obvyklém slova smyslu nejsou (úvodní voice band Výroba nábytku nebo Zhasněte žampiony), o jednotné žánrové linii tedy nemůže být řeč.
Květy album Jablko jejího peří stloukly z různorodých kusů ohnutými hřebíky a rezavým kladivem. Ovšem není důležité mít nářadí z nejlepší oceli, podstatnější je trefit hřebík na hlavičku. A v tom se lze na Květy spolehnout.
Květy: Jablko jejího peří, Indies Rec. 2004
