HN: Na Západě se učí management uměleckých institucí, u nás dosud ne. Jak škola připravila vás?
Jsem historik umění, který se naučil být manažerem. Na škole, kterou jsem vystudoval, jsem se dozvěděl velmi málo o umění. Už vůbec nic o metodologii, o tom, jak s uměním pracovat. A naprosto nic o řízení čehokoliv. Ta škola měla regionální úroveň. Byla zaměřena spíše na výchovu budoucích pracovníků památkového úřadu. Nenaučil jsem se třeba nic o umění dvacátého století. Veškerá výuka končila impresionismem. Dvacáté století jako by neexistovalo.
HN: Kde jste čerpal informace?
Dlouho jsem nemohl působit v oboru. Teprve v listopadu 1989 jsem začal pracovat jako redaktor časopisu Ateliér. Nicméně v druhé polovině osmdesátých let jsem byl v kontaktu s mnoha významnými umělci tehdejší výtvarné scény. Jezdil jsem do Prahy a navštěvoval výstavy, koncem 80. let jsem v neoficiální zóně výstavy i organizoval. Dostávaly se mi do rukou časopisy ze zahraničí o umění, architektuře a především o fotografii. Pravidelně jsem v Brně sledoval vídeňskou televizi, která se uměním hodně zabývala.
HN: Jak jste se stával manažerem?
V polovině devadesátých let jsem absolvoval delší cestu po německých galeriích. Měl jsem sjednány schůzky s řediteli různých typů institucí, kteří mi poskytli velmi cenné informace. Podobnou stáž jsem absolvoval v Nizozemsku a ve Francii. Sjezdil jsem půl Evropy, abych viděl, jak ředitelé vedou galerie a muzea po finanční, personální a dramaturgické stránce, prostě jak to celé funguje. Informace jsem získával i z odborných časopisů a různých publikací, třeba z výročních zpráv. Zbytek jsem se musel naučit za pochodu sám.
HN: Byly ty zkušenosti přenositelné do našeho prostředí?
Vždycky jsem poznatky musel přizpůsobit českému prostředí, které je odlišné, což je dobře. Nemusí být všechno stejné. Začínal jsem v galerii, která neměla minulost. Nemusel jsem bojovat se starými způsoby práce, ale zase jsem musel všechno začínat od nuly, což byl úžasný prostor pro kreativitu všeho druhu.
HN: V roce 1994 jste zvítězil s koncepcí Kunsthalle, státní galerie, která nemá vlastní sbírky.
Vzal jsem si jako předobraz německé Kunsthalle, což jsou instituce, které mají dlouhou tradici. Jsou dobře propracované a fungují. Měl jsem jasnou představu o tom, co chci dělat. Šlo o to, jak ji přenést do českého kontextu, kde chyběla. Ukázalo se, že to, co jsem naplánoval, jsem v zásadě nemusel měnit. Jestli se koncepce osvědčila, to musí posoudit naši návštěvníci a odborníci.
HN: Jak chápete práci galeristy?
V mém případě je to především práce mediátora. Pracuji jako zprostředkovatel mezi výtvarným dílem a publikem, kterému chci formou výstavy něco sdělit. Nemám ambici být vykladačem. Musím informaci přetvořit a naaranžovat do podoby, která je divákovi přístupná, a často i doplnit o další mimoumělecké, ale nesmírně důležité kontextové informace - katalog, texty, doprovodné programy, přednášky, filmy. Na Západě jsem se učil, jakým způsobem se mohou zprostředkovávat informace. Úplným základem všeho je ale samozřejmě schopnost rozpoznat kvalitní dílo. To je však něco, co buď máte, nebo ne.
HN: Jak personálně zajišťujete výstavy?
Nejdůležitějším článkem je kurátor výstavy, který často bývá hostující. Já sám bývám kurátorem tak jednou ročně. Nebo přebíráme hotovou výstavu, která už kurátora má. Téměř vždy je nutné ji upravit a přizpůsobit našemu kontextu a také možnostem galerie. Třetí variantou je takzvaný "joint venture", kdy spolupracují dvě instituce, dva kurátoři, jeden přichází zvenku a naši stranu zastupuji obvykle já. Výstavu vytvoříme společnými silami.
HN: Jste nuceni najímat velké množství externistů?
V zásadě pracujeme projektovým způsobem. Většinu služeb objednáváme u specialistů, například transport, pojištění, výrobu tiskovin, instalační čety.
HN: V tak úzkém týmu si jistě lidé musí rozumět. Jak je vybíráte?
Jestliže máte kolektiv do pěti šesti lidí, tak si je musíte vybírat nejen podle profese a schopností, ale také podle toho, jak budou fungovat mezi sebou. To ale není jenom na vedení. Pokud spolu mají pracovat, tak se všichni musejí snažit, aby vztahy mezi nimi dobře fungovaly.
HN: Dnes panuje módní přesvědčení, že šéf by měl být spíše extrovert...
Nelze generalizovat. Každý obor má své zvláštnosti. Umělci jsou velmi specifickou skupinou, z podstaty a mnohdy programově s velmi nestandardním projevem. Obávám se, že pravidla platná pro manažery gumáren nebo v bankovním sektoru by v oblasti práce s výtvarným umění úplně ve všem neplatila. Já sám nemám problém s komunikací. Ale má určitá introvertnost spojená s citlivostí mi pomáhá v tom, že dokážu vycítit, co se děje v druhém člověku. Extroverti často bývají tvrdí a mnoha věcí si nevšimnou.
HN: Jak sháníte potřebné finance?
Je rozdíl mezi americkou a evropskou tradicí financování galerií?
Americký přístup, kde fungují především soukromí dárci, je pro Evropu nepoužitelný. Jde o kulturní a historickou tradici, která je nepřenosná. U nás naříkáme na to, že příliš spoléháme na stát. Ovšem celá Evropa spoléhá na stát, je to jednoduše evropská tradice. Vezměme Francii, ta má historicky podstatně větší míru etatismu, tedy opírání se o stát, než Česko. Totéž se týká v určitém ohledu i řady dalších zemí.
HN: Ředitelé příspěvkových organizací si ale často stěžují, že nemohou uplatňovat běžné metody řízení.
Všichni naříkají na to, že příspěvkové organizace jsou reliktem komunismu. Není to tak úplně pravda. Například v Německu platí zákon o ochraně kulturního dědictví, který nemá s komunismem nic společného. V některých ohledech je ještě rigidnější a stanovená pravidla jsou také, s pravou německou důkladností, dodržována. Česko je relativně liberální zemí, co se týče financování kultury. Naší slabostí však je dodržování pravidel a také určitého morálního kodexu. Zde bychom si mohli vzít příklad třeba z Nizozemců.
HN: Musíte si stát na svém, pokud chcete dát galerii jasný profil?
Pochopitelně, a proto se také neschovávám za kolektivní rozhodování. Nevyhledávám skupinovou podporu, předkládám veřejnosti výsledky naší práce a jsem pod vším podepsán. Netoužím být mediální celebritou, ale za svá rozhodnutí chci nést odpovědnost.
Petr Nedoma (56 let) je ředitelem Galerie Rudolfinum. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, obor dějiny umění. Na konci 80. let organizoval výstavy na neoficiální scéně, protože nesměl působit v oboru.
