Zemřel významný český dramatik druhé poloviny 20. století Josef Topol

Josef Topol, který po dlouhé nemoci zemřel v pondělí ve věku osmdesáti let, byl nejen otcem dvou talentovaných synů Jáchyma a Filipa, ale hlavně jedním z nejvýznamnějších českých dramatiků druhé poloviny 20. století. Jeho lyrické divadelní hry byly oceňované také po stylistické a jazykové stránce.

Topolova čeština strhává i dnes diváky svou poetičností a kouzlem. Autor úspěšných her zejména z 60. let minulého století, k nimž se divadla stále vracejí, však zakusil i uměleckou odmlku vynucenou totalitním režimem.

"Že píšu právě drama, vychází asi z potřeby dozvědět se, co na tom mám, co na tom vidím. Já často uvažuju, proč nepíšu romány nebo povídky, a myslím, že je to proto, že neumím vyprávět. Zato si rád vyprávím s lidma," řekl v jednom rozhovoru Josef Topol. "Já vždycky hrozně rád naslouchal lidským hovorům. A hovory, to jsou dialogy. To mě taky bavilo psát, dialogy, ne líčit, jak něco vypadá," doplnil autor, jehož podle jeho vlastních slov více než příběh zajímaly postavy.

Do divadelního světa vstoupil Topol, který se narodil 1. dubna 1935 v Poříčí nad Sázavou na Benešovsku, básnickým dramatem z českého dávnověku Půlnoční vítr, které mu ve svém divadle uvedl Emil František Burian. Topolovi bylo teprve 20 let, v Burianově divadle v ulici Na Poříčí pracoval jako lektor a zároveň studoval divadelní vědu a dramaturgii na pražské DAMU. Nadějného autora si pak do své dramaturgické dílny v Národním divadle vybrali dramaturg Karel Kraus a režisér Otomar Krejča.

Uvedení hry Jejich den (1959) v tehdejším Tylově divadle se pak stalo začátkem jedinečné spolupráce této trojice, která svůj pohled na divadlo rozvinula především v pražském Divadle za branou, které spolu v roce 1965 založili. Mezi největší divadelní události 60. let patřilo ale už Topolovo podobenství o ztracené identitě kolektivizovaného českého venkova Konec masopustu, poprvé uvedené v roce 1963 v Olomouci a o rok později na jevišti Národního divadla.

Neméně zaujal i hrou Kočka na kolejích (1965), ve které v hlavních rolích excelovali Jan Tříska s Marií Tomášovou. Dnes už klasický text byl poprvé uveden v Krejčově režii jako zahajovací představení nově založeného Divadla za branou. Tam jako kmenový autor, ale také režisér a překladatel prožil Topol sedm šťastných divadelních let, během nichž vznikly hry Slavík k večeři (1967) či Hodina lásky (1968). S nástupem normalizace bylo divadlo v roce 1972 zrušeno a Topol se stal nežádoucím.

Krátce se živil jako korektor nakladatelství Vyšehrad, poté působil jako provozní v Lyře Pragensis. Přesto nemlčel, i když po podpisu Charty 77 tvořil jen "do šuplíku", publikoval jen v samizdatu nebo pod cizím jménem překládal. Přestože nebyl zdráv (dvakrát prodělal tuberkulózu), musel pracovat jako dělník u stavebního podniku, mimo jiné na opravě Karlova mostu. Vážný úraz jej později přivedl do invalidního důchodu. Na scénu se Josef Topol vrátil teprve nedlouho před pádem režimu.

V červnu 1989 měla v Divadle na Vinohradech premiéru hra Hlasy ptáků, Topolův poslední dramatický kus. Začátkem 90. let měly premiéry i starší díly Sbohem, Sokrate! a Stěhování duší. V roce 1997 vyšly Básně, soubor Topolovy poetické tvorby, a loni vydalo nakladatelství Torst knihu esejů, vzpomínek a rozhovorů O čem básník ví. Do češtiny také převedl několik her (Čechovovy texty Racek, Tři sestry, Ivanov, Shakespearova Romea a Julii nebo Marnou lásky snahu a Euripidovu Ifigenii v Aulidě).

Josef Topol, často označovaný za básníka jeviště, získal za své dílo řadu cen. Byl nositelem literární Ceny Karla Čapka nebo zvláštní ceny Kolegia pro udělování cen Thálie za mimořádný přínos českému divadelnímu umění. V roce 1998 mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy. Umělecké nadání po něm zdědili i jeho dva synové, starší Jáchym (52) je uznávaným spisovatelem a mladší Filip byl talentovaným hudebníkem (zemřel v roce 2013 ve věku 48 let).