Eva Menasse: Kvazikrystaly

Letní prázdniny. Již několik týdnů nevytáhla Judith paty z pozemku svých rodičů se zdivočelou zahradou a obrovským polorozpadlým domem, kterému její mladší sestra se směsicí drzosti a nevinnosti říkala naše vila. Juditina matka snila jako dívka o zámečku a Juditin otec — jenž se ve zlém rozešel se svými rodiči, protože se opovážili nepřijmout jeho mladou ženu, přestože sami byli nacisti — do ní byl natolik bezhlavě zamilovaný, že si za vypůjčené peníze koupil tuhle zříceninu. Ryze teoreticky byla secesní. Jenže od té doby, a to už bylo víc než čtrnáct let, mu celá tahle rekonstrukce záludně plíživými kroky přerůstala přes hlavu, jako by dům přesně věděl, že to otec nikdy nevzdá, a odsoudil ho do role doživotního stavitele samouka.

Vědomí, že ještě nedávno chodila do školy, se rozpustilo v letním horku. A hektické boje o přežití odehrávající se krátce před vysvědčením měly nyní, z hlubin času, stejně matné obrysy jako vyhlídka na to, že na podzim nevyhnutelně zase začne nový školní rok. O drobné změny, které přinese (starořečtina coby nový předmět, těhotná profesorka matematiky a možná taky senzace v podobě nového spolužáka s kázeňskými problémy), by teď Judith stěží dokázala předstírat zájem. Ale stejně nebylo před kým.

Xanu poslali na rozdíl od předchozích let hned po skončení školního roku do Francie. A Claudie trávila jako vždycky skoro celé prázdniny u prarodičů v nějaké vzdálené vesnici na západě. Judith i Xana dobře věděly, že Claudiiny dopisy o tom, jak moc se tam nudí a jak se jí stýská, jsou nestoudné lži, protože ve skutečnosti je Claudie rozená selka, vždyť to má vepsané ve tváři. Při každém delším odloučení se Judith a Xana předháněly v předstírání toho, která z nich Claudií pohrdá víc, takže se chvíli zdálo nemožné, aby se na začátku školního roku věci vrátily zase ke starým pořádkům. To k překvapení učitelů i spolužáků znamenalo, že Judith s Xanou Claudii vláčely všude s sebou jako dobrosrdečnou a úslužnou souputnici. Ty dvě byly amazonky, které se k ostatním pěšákům ve třídě chovaly s povýšenou nadřazeností. Nikdo se jim neodvážil postavit. Ani sama Claudie zřejmě neměla jasnou představu o tom, co by ji čekalo, kdyby se s ní přestaly kamarádit. Ale pravděpodobně by to nebylo nic příjemného.

Xanina matka jednou o Claudii řekla, že je hodné děvče, a od té doby Xana s Judith často začínaly své krátké jedovaté duety otázkou: Jakpak se asi daří našemu hodnému děvčeti?

Dneska jsme byly s babičkou na houbách, odpověděla na to například druhá pípavým hláskem a citovala pohlednici od Claudie z časů, kdy ještě chodily na základní školu. Jenže dnes už byly starší a zlomyslnější, a proto ta první mezitím dodala: Asi kydá ve chlívku hnůj. A druhá si pohotově přisadila: A pak si myje vlasy jádrovým mýdlem. Načež to první ještě zlomyslně vylepšila: Chtěla jsi říct ochlupení, ne? A druhá, teď už s potlačovaným smíchem, pokračovala: Doufejme, že nemyje jádrovým mýdlem ochlupení svému dědečkovi. Obě totiž před nedávnem jen na základě nějaké fotografie naznaly, že Claudiin dědeček vypadá jako pedofil.

Doposud se jim na podzim se začátkem nového školního roku podařilo pokaždé navázat na staré přátelství s Claudií celkem bez potíží. Mělo to své důvody. Mimo jiné i ten, že Xanina rodina každoročně koncem léta odcestovala a Xana se vrátila až těsně před začátkem školy. Prázdniny skončily a Xana s Judith se tajně styděly za všechny ty věci, které před mnoha týdny říkaly. A ten dvojí stud, dvojí proto, že se styděly i za to, že se vůbec stydí, způsobil, že téma Claudie zůstalo na nějakou dobu zapovězeno.

Další důvod byl ten, že se začátkem nového školního roku bylo častěji vidět Claudiinu matku. Byla mladá, protože Claudii přivedla na svět ve skandálně nízkém věku. Muselo se to stát přibližně v době, kdy ona sama končila povinnou školní docházku. Navíc byla úchvatně krásná, takový andílek s čistou, nenalíčenou tváří. Povahu měla nekomplikovanou a srdečnou a ony žádnou jinou takovou matku neznaly, protože jiné matky si dávaly záležet na tom, aby si mezi sebou a svými nedospělými konkurentkami udržovaly patřičný odstup.

Judith tenkrát tak nějak nejasně cítila, že Claudiina matka, které všechny říkaly Lizzie, a navíc jí směly i tykat, možná byla tím důvodem, proč ona a Xana Claudii strpěly. Ale pochopitelně to bylo i kvůli samotné Claudii, kterou obě znaly od raného dětství, což bylo déle, než se znaly navzájem.

Claudie byla blondýnka stejně jako Lizzie a byla také stejně přátelská, ale měla o malinko hrubší rysy. V porovnání s matkou byl její nosík jen nepatrně ohrnutý, ale i tak vypadal jako prasečí rypáček. Neustále se červenala, a to nejen ve škole, mírně se potila, při mluvení zadrhávala a často si zajížděla prsty do vlasů, což na nich také bylo znát. Když jim Lizzie — či paní Dennebergová — připravovala kousky vychlazeného melounu v bezinkovém sirupu, cítily se s ní Xana a Judith jako ve veselém francouzském filmu. Claudie jim naproti tomu se svými celozrnnými sušenkami a čajem, který nalévala z vlastnoručně vyrobené konvice, připadala nemotorná a nemožná. Claudie zdědila všechny znaky špatné kopie. Jenže to Judith pochopila až jako dospělá žena. Tenkrát je s Xanou rozčilovalo nejen to, že Claudie nemá k ničemu talent, ale také to, že jí chybí i sebemenší schopnost se změnit.

Ale právě proto ji chránily. Zrovna ony, od kterých by se dalo očekávat, že tu dobrosrdečnou, nešikovnou a podle všech pubertálních kritérií otřesně trapnou dívku budou trápit, nebo přinejmenším chladně přehlížet, ji už dávno přijaly za svou kamarádku. Mohla za to obdivovaná Lizzie Dennebergová, která se svou dcerou jednala s neochvějnou shovívavostí učitelky v mateřské školce, a Xana s Judith si tenkrát myslely, že ve skutečnosti Claudiinou nechápavostí tajně trpí stejně jako ony.

A konečně tu byla i ta skutečnost, že se s Claudií znaly už dlouho a potkaly ji ještě v době, kdy obě oplývaly dětskou nevinností. Judith znala Claudii od prvního školního dne a Xana, která chodila do jiné základní školy, s ní bydlela ve stejném domě.

Na první školní den, slavnost nazdobených školních kornoutků, se Juditina matka zase jednou rozhodla popřít samotnou podstatu dceřiných vlasů. S procedurou začala brzy ráno a nachystala si studenou vodu, citronovou šťávu, ostré hřebeny a kulmu. Judith křičela a bránila se a její matce několikrát ujela ruka, jak se tehdy říkalo fackám, pak si Judith ušpinila oblečení, jak se válela po zemi, a hedvábný šátek, kterým jí matka stáhla vlasy místo široké stuhy, se k žádným jiným šatům barevně nehodil. V autě si Judith schovala zmučenou hlavu pod bundu, její matka neslyšně plakala a otec hrál nezúčastněného řidiče. Než přijeli před školu, kde nastrojené děti pózovaly před otcovskými fotoaparáty, tříletá Salome nepozorovaně spolykala většinu Juditiných sladkostí, a jen co vystoupila z auta, vyzvracela všechno na chodník.

Judith si vzala poloprázdný kornoutek, z něhož visely cáry papírových girland, vzpřímená jako svíce vyrazila od své rodiny ke školní budově a vešla do třídy, kde to ještě vonělo malířskými barvami. Statečně vydržela posměšky spolužáků o Pipi Dlouhé punčoše. Ale když ji pak učitelka vybídla, aby vymalovala několik předtištěných hrušek, které budou jejím osobním poznávacím znamením na ramínkách na šaty, na přihrádce na přezůvky a na všech školních učebnicích přinejmenším do doby, než se naučí číst a psát, a ona přitom zjistila, že pouzdro se pravděpodobně stalo další obětí ranního dramatu kolem vlasů a zůstalo zapomenuto doma, začaly se jí po tvářích kutálet slzičky. Vtom ji malá blondýnka šťouchla do předloktí, podala jí kapesník, rozdělila se s ní o pastelky a později, když už je učitelka zase pustila za čekajícími rodiči, jí pošeptala: Ty máš tak krásné vlasy. Můžu si na ně sáhnout?

Judith přikývla, Claudie ji opatrně a s pusou pootevřenou napětím pohladila po nakulmovaných vlasech a s údivem dodala: Jako červená cukrová vata.

Tak to začalo.

Co se Xany týče, první setkání s Claudií se jí údajně ztratilo v mlhách dětských vzpomínek. Judith ji podezřívala, že před ní něco tají. Ale zdálo se, že si Xana doopravdy na nic mimořádného nevzpomíná, dokonce Judith tvrdila, že jí závidí její nezapomenutelný zážitek s „cukrovou vatou“, což bylo mimochodem jediné výstižné přirovnání, které kdy od Claudie slyšely. Němčina jejich kamarádce vůbec nešla, dokonce v ní byla ještě horší než v ostatních předmětech, s výjimkou biologie a kreslení.

Krátce předtím, než přešly na gymnázium, se poprvé sešly ve třech. Lizzie Dennebergová chtěla obě dceřiny kamarádky seznámit, když měly všechny tři chodit do stejné třídy. Pozvala i jejich matky. Xanina matka šla ten den ke kadeřnici a její hlava pak vypadala nepřirozeně veliká, zejména v porovnání s dívčím ohonem paní Dennebergové. Byla z toho nesvá a rozpaky se pokoušela překlenout horlivou chválou na Lizziin rozkvetlý balkon. Plachost Juditiny matky považovaly obě ženy za jemnou zdrženlivost. Vždyť se teprve nedávno uzdravila.

Zatímco jejich matky pily kávu, zavřela se děvčata v dětském pokoji. Claudie chtěla vyrábět květiny z hedvábného papíru a položila barevné papíry, vázací drát, nůžky a lepicí pásku do řady na podlahu v přesvědčení, že něčemu takovému nelze odolat. Judith a Xana na sebe hleděly, jako by do nich hrom uhodil. Navzájem v sobě očekávaly druhou Claudii a měly za to, že je čeká dětinsky strávené odpoledne. A teď byly nadšené netušenými novými možnostmi, ale také rozladěné závazky vůči Claudii, která se tak nic netušíc stala pátým kolem u vozu.

To léto, než dívky přešly na vyšší stupeň, bylo oproti předchozím rokům všechno jinak. Xanini rodiče museli z nějakého důvodu zrušit rodinnou dovolenou a Xana i Claudie odjely hned po skončení školy kamsi do neznáma. Xana zůstala pryč déle, než Judith očekávala. A když pak konečně zavolala, přiznala se za neustálého chichotání a nevěrohodných vytáček, že se na zpáteční cestě na několik dní zastavila u Claudie.

Několik dní, opakovala Judith pomalu, jak dlouho přesně?

Ale Xana předstírala, že už to zapomněla. Počkej, řekla, v neděli jsem odjížděla z Nice, takže jsem byla v pondělí — nebo ne, myslím, že to bylo až v pondělí, co jsem odjížděla z Nice…

Nech toho, přerušila ji Judith, to není důležité. Xanin hlas jí připadal stejně falešný jako její výmysl o výletu za Claudií, který byl zcela nemyslitelný vzhledem k přeorganizovanosti jejích rodičů a povaze Claudiiných prarodičů, na jejichž přísnost si vnučka vždycky stěžovala. A ještě méně si Judith dokázala představit, že by Xana s Claudií věděly již před prázdninami, že se znovu uvidí ve vsi, kam Claudie každoročně jezdila, jen ony dvě, bez ní, za jejími zády. Proto se rozhodla, že se s Xanou musí co nejdříve vidět, a prostě ji pozvala, aby na pár dní přijela k nim domů. Dohodla s ní datum i hodinu příjezdu, aniž by nejdřív požádala rodiče o svolení.