Ve věku sedmaosmdesáti let ve čtvrtek v Paříži zemřel slavný francouzský filmový režisér Jacques Rivette. Informoval o tom deník Le Monde.

Rivette spolu s Françoisem Truffautem, Jeanem-Lukem Godardem a Erikem Rohmerem patřil k takzvané nové vlně francouzské kinematografie. Jako její ostatní představitelé i Rivette zahájil filmovou kariéru v 50. letech kritikou. Přispíval do nejvlivnější poválečné filmové kritické revue Cahiers du cinéma a natočil několik krátkých snímků.

Teprve pak přešel k dlouhometrážní tvorbě debutovým filmem Paříž nám patří (1958), jejž inspiroval způsob natáčení italského neorealisty Roberta Rosselliniho. „Byl jsem stejně tak jako Rohmer, Godard, Truffaut a Chabrol naplněn duchem neorealismu, především Rosselliniho filmů. Počátkem padesátých let jsem s ním dělal dva dlouhé rozhovory,“ vzpomínal později Rivette.

Ten ve snímku Paříž nám patří vyprávěl o dívce, která se ocitne ve společnosti umělců přesvědčených o tom, že Paříží manipuluje jakási tajná organizace.

Pět let poté se Rivette stal šéfredaktorem Cahiers du cinéma a v magazínu prosazoval větší důraz na politiku. Roku 1965 časopis opustil.

Rivette nakonec natočil desítky snímků, posledním bylo v roce 2009 komediální drama nazvané 36 pohledů z vrcholu Saint-Loup.

Širší ohlas si z Rivettových snímků získala hlavně více než tříhodinová fantazie Céline a Julie si vyjely na lodi (1974), která obdržela cenu poroty locarnského festivalu.

Film o dvou dívkách – "kouzelnici" a knihovnici – se pohyboval na hraně mezi světem reality a fantazie, kam obě dívky postupně sklouzávají. Rivette v době vzniku filmu zdůrazňoval, nakolik jej ovlivnilo italské barokní divadlo commedia dell'arte.

Skandál v roce 1966 vyvolal Rivettův antikatolický snímek Jeptiška, v němž je dívka okolnostmi donucená stát se jeptiškou. Film, výrazně kritizující církev a poměry uvnitř ní, vznikl adaptací románu Denise Diderota a byl celý jeden rok zakázán.

V sedmdesátých letech Rivette natočil několik snímků s dlouhou stopáží, například experimentální titul Out 1 z roku 1971, který trval přes dvanáct hodin.

„Lituji, že se filmaři nechávají stlačit do dvouhodinového formátu a nemají dost průbojnosti, aby řekli: Lituji, můj film netrvá dvě hodiny, ale je to beztvaré magma o délce třinácti hodin," říkal Rivette.

Roku 1991 režisér zaznamenal úspěch se čtyřhodinovým filmem Krásná hašteřilka, jenž vyprávěl o tom, jak stárnoucí umělec znovu nachází inspiraci.

Z poslední doby na sebe režisér upozornil mysteriózním dramatem Příběh Marie a Juliena (2003). To vypráví o příchodu krásné neznámé, možná ze záhrobí, do bytu osamělého hodináře.

"Pro mě je důležité, aby byl film naživu, aby bylo cítit, že do něj cosi vstoupilo a že to je svým způsobem kouzlo," řekl Rivette před devíti roky v rozhovoru pro francouzský časopis Les Inrockuptibles. "I každý herec má svá tajemství. A režisér je od toho, aby je pozoroval."