Dvě hlavní ceny Magnesia Litera získaly spisovatelky Daniela Hodrová a Anna Bolavá

Ocenění Kniha roku, kterou v úterý večer v anketě Magnesia Litera získala spisovatelka Daniela Hodrová, má tentokrát rozměry monumentu. A ten by měl teoreticky zastínit i cenu za prózu, na niž byla Hodrová za knihu Točité věty letos nominována.

Nakonec však prozaickou Literu získal románový debut Do tmy o dvě generace mladší Anny Bolavé, autorky zatím takřka bez minulosti a publikující pod pseudonymem.

Přitom před legendou devětašedesátileté Hodrové má vše ostatní ustoupit a vytvořit špalír. Hodrová dlouhodobě požívá vysoký respekt, je držitelkou Ceny Franze Kafky i Státní ceny za literaturu. V 90. letech, kdy vycházela jedna její prozaická i literárněteoretická kniha za druhou, patřila k osobnostem, jež spoluurčovaly "Zeitgeist" této osvobozené dekády.

Přesto její Točité věty při hlasování pěti porotců "porazil" nenápadný jihočeský román Anny Bolavé o sběratelce bylin − jedněmi zpochybňovaný a druhými s výhradami přijatý. Román nejen ke čtení, ale rovněž k vyhraněné diskusi. I to je hodnota.

Teprve širší grémium − letos 112 hlasujících z literární branže, mezi nimiž jsou spisovatelé, překladatelé, teoretici, knihkupci či knihovníci − přidělilo Točitým větám titul Kniha roku. "Hodrové vítězství je celkem přesvědčivé," říká k počtu hlasů, které Točité věty získaly, pořadatel cen Pavel Mandys. Přesné číslo ale nesděluje.

Světlo tak letos dopadlo v podstatě rovným dílem na dvě rozdílné prózy, protože světlo je spravedlivé. Ale o to pořadatelům Magnesie Litery jde: na knižním trhu záměrně vyzdvihnout především českou prózu jako takovou. Magnesia Litera to činí od začátku tohoto desetiletí, kdy změnila pravidla a zavedla šest nominací prozaických titulů − na rozdíl od tří nominací v ostatních kategoriích.

Nejspíš ještě nikdy dřív nemělo vítězství próz v Magnesii Liteře takový literární fundament. Hodrová i Bolavá jsou kromě jiného bohemistky, literaturu nejen píší, ale také "třídí".

Do jejich vlastního psaní proniká zkušenost nejen životní, ale rovněž odborná. U starší Daniely Hodrové masivně.

Její zásoba informací a souvislostí je jako během dlouhé zimy navršená tlustá vrstva sněhu. Po ní s brilantní lehkostí kloužou lyže autorčiných vět, nebo se jejich hrany při kličkách zařezávají do různých vrstev starých povrchů.

A někdy narazí až na hlínu samotného svahu.

Hodrová v Točitých větách napsala "zpověď, dokument", jak říká, vlastně vzpomínkovou prózu, v níž nakonec životní fakta a zmiňované osoby nejsou prvotním účelem knihy, ale především prostředkem na cestě k nekompromisní poetice.

K až blouznivému toku slov, v němž se časové etapy lidského života prolínají a kde se různé drobné motivy jak plavec co chvíli noří pod hladinu a pak zase vyplouvají.

"Čas se v mých větách vrací do sebe," píše Hodrová. Její mnohdy nekonečné věty by se daly členit do veršů.

"Slovo po slovu touží, věta k větě se vine, věty slov jsou obětováním nepoznanou věštbou, mezi slovy věta, větvit se, věštit," vrství slova Hodrová a jako by tím pojmenovávala tvůrčí metodu, která její knihu až hudebně rozeznívá.

Zato psaní Anny Bolavé je úsporné, věty krátké, účelně za sebou sázené skoro jako v rychlé detektivce.

Brzdící jsou však dlouhé, někdy s obtížemi překonatelné popisy sběru bylin − a tak čtenář, aby se dočkal odměny z nakonec dobře napsané knihy, musí ve stylu "vyděržaj, pijaněr" přežít už hned několik desítek úvodních stran.

S popisem bylin a líčením jejich sběru se Bolavá téměř mazlí. Působí to ale spíš jako antiteze k proslulé "botanické" sbírce Jakuba Demla Moji přátelé, jakémusi vrcholnému poetickému klíči k určování rostlin.

Bolavá je však schopna vytvořit atmosféru záhadného napětí.

Vyplývá z toho, jak spisovatelčina "bolavá" hrdinka středního věku, osamocená "divá Bára" stižená nepojmenovanou nemocí, pomalu sesychá, od nohou k zádům modrá, zvrací, blouzní a skoro se rozpadá, až ve finále myticky splyne (snad?) se svými nasušenými bylinami.

Hodrová se čte pro sílu okamžiku, Bolavá s nutkáním "jak to dopadne". To je podobné jako napětí před udílením Liter. A pak přijde ten okamžik…