Nový román Larse Keplera je kýč utopený v krvi, místo krimi jde spíš o fantasy s hrou o přežití

V dosavadních pěti kriminálních románech Larse Keplera rozhodují poslední věty. Na konci každé z krátkých kapitol působí jako návyková látka, která čtenáři brání zavřít knihu a vrátit se k ní později.

Švédští manželé Ahndorilovi, od konce minulého desetiletí píšící pod pseudonymem Lars Kepler, jsou velmi schopní konstruktéři. Netvoří vysokou literaturu, ale jejich romány s kriminálním vyšetřovatelem Joonou Linnou nelze označit ani za běžné čtivo. Vyprávějí příběh v rychlých úsečných větách na základě důmyslného rozvrhu. Příhody do sebe zapadají jako zámková dlažba. Lars Kepler si jimi vydláždil pevný chodník ke světové slávě.

V novince Playground, která nyní vyšla v češtině, však Kepler komisaře Linnu opustil. Nahradil ho armádní velitelkou Jasmin, která až příliš často střídá pobyt na tomto světě se stavy klinické smrti.

Ovšem spíš to vypadá, jako kdyby Linna − ten první mezi spravedlivými − opustil Keplera, stáhl z něho ochrannou ruku a slavný pseudonym následně ztratil soudnost. Výsledkem je román Playground, literární kýč utopený v krvi. Žánrově už to není krimi, ale spíš fantasy s hrou o přežití − jakousi formou gladiátorského zápasu, v němž vítězí ten, kdo zabije. Jasmin tu krvavou bitvu podstupuje proto, aby z klinické smrti vyvedla pětiletého syna a zachránila mu život.

Krve se Kepler nikdy neštítil. Za sedm let od první z pěti knih s komisařem Linnou jí při literárním vraždění vyplýtval až příliš. Ale ve více než méně uvěřitelných příbězích se vždy vsakovala do skutečné švédské země.

V románu Playground vstupuje Kepler do "skutečného" zásvětí, které líčí jako čínský přístav. Zde se v babylonu lidí mrtvých i těch, kteří se odtud za čas vrátí z klinické smrti do reálného světa, odehrávají asi tři čtvrtiny čtyřsetstránkové prózy. Ale tady veškerá uvěřitelnost selhává. Kepler není imaginativní autor jako třeba levitující Salman Rushdie v Dětech půlnoci, aby se dokázal dotknout tajemství, či jako Dante Alighieri v Božské komedii, ačkoliv Jasminin syn nese Dantovo jméno − odkaz je to tak nefunkční, až je úsměvný.

Dante byl velký básník. Kepler je praktik a pragmatik. Už jen křestní jméno Lars si zkrátil z příjmení zesnulého Stiega Larssona sice v úctě, ale rovněž v touze navázat na jeho trilogii Milénium.

Lars Kepler není ani Umbertem Ecem, který ve Jménu růže v tak mysteriózní "logice" líčí požár labyrintu knihovny s nenahraditelnými písemnostmi. Keplerův ničivý požár archivu jmen zemřelých v zásvětí, který vzplane při zběsilé honičce, je přibližnou kopií Ecovy scény − ovšem chladnou jako počítačová hra.

Přitom Kepler ještě "za časů komisaře Linny" dokázal s ohněm nakládat výrazně symbolicky: třeba ve finále románu Svědkyně ohně najdeme výjev, kdy se stařec politý benzinem zapálí a na rozloučenou pevně a trvale obejme svého spoutaného syna usvědčeného z několika vražd. Odejme ho tak světské spravedlnosti a odkáže "Dantovu" peklu.

A Kepler není ani Mircea Eliade, filozof hluboko ponořený do posvátných světů, který třeba ve své "fantasy" povídce U Cikánek dokázal i prostředí vykřičeného domu využít k mystické "cestě tam a zase zpátky", do jiných rovin času a vnímání.

Ale Kepler zřejmě přeslechl Eliadeho varování, že teprve až skutečnou smrtí dojdeme k ozřejmění všech skrytých významů a že bájná Šambala, kterou lze poznat jen ve stavu změněného vědomí, je prostorem nepopsatelným.

Lars Kepler líčí dění v přístavu v realisticky přehnaném akčním módu a dočasné přechody hlavní hrdinky mezi tímto a oním světem popisuje tak účelově, jako by mu šlo především o extrémní způsob upoutání pozornosti než o autorskou vizi.

Přitom první kapitoly Playgroundu jsou nejzávažnější, jaké kdy Lars Kepler napsal. Skoro reportážním způsobem zaznamenávají zlomek nedávné trýznivé evropské historie: za války v Kosovu se poručice Jasmin se svou švédskou vojenskou jednotkou snaží zabránit Srbům v hromadné popravě mladých mužů. Po zásahu kulkou ale žena upadne do bezvědomí a prožije krátkou klinickou smrt. Fakt, že pak svůj armádní výcvik promění v taktiku "počítačové" vyvražďovačky v zásvětí, kterou Lars Kepler neúnosně roztahuje na desítkách stran, je až nedůstojný.

Mezi prostřeleným obličejem mladíka v Kosovu v úvodu knihy a hlavou efektně odříznutou ve stylu islámských radikálů největšímu z padouchů zásvětí ve finále Playgroundu je přece jen rozdíl. Etický.