Britský historik Griffin v monumentální knize smiřuje fašismus s modernismem

Dějinná zkušenost s fašismem byla tak drtivá, že půlstoletí následující po druhé světové válce připouštělo jen málo odlišných výkladů, co se to vlastně za vlády Mussoliniho a Hitlera stalo.

Britský historik Roger Griffin byl jedním z prvních, kdo v 90. letech minulého století začal nabízet alternativní pohledy na fašismus. Nikoliv relativizující, ale odmítající paušalizující závěry typu "fašismus byl reakční režim obrácený do minulosti", "nacistům šlo od počátku především o moc a půdu" či "na cokoliv spojeného s fašismem je třeba se dívat optikou Osvětimi".

Griffin se v knize z roku 1991 nazvané Podstata fašismu a pak v monumentálním díle z roku 2007 Modernismus a fašismus, nyní přeloženém do češtiny, projevuje jako jeden z odborníků, kteří mění dosavadní schéma "fašistických studií".

Autor dochází k popisu fašismu jako v podstatě revoluční ideologie, která plně zapadá do celospolečenského modernistického hnutí. V interdisciplinární práci analyzuje stovky textů nejen politických, ale také uměleckých. V nesmírném množství zdrojového materiálu hledá spojitosti, shodné myšlenkové proudy, byť často navzájem si protiřečící, a v souladu s antropologickými teoriemi konstruuje obraz společnosti, který dal fašistickým režimům vzniknout.

Ve druhé polovině 19. století se naplno začala projevovat modernita jako důsledek technické civilizace a osvícenského liberalismu. Griffin vidí podstatu modernity ve ztrátě tradic, mýtu a spirituality, které člověku zajišťovaly jakýs takýs smysl života. Osvícenectví ale "osvobozeného" jedince uvrhlo do vakua strachu o vlastní − náhle mnohem křehčí − nechráněnou existenci. Modernismus je tak třeba podle Griffina vnímat jako nikoliv jen umělecké, ale celospolečenské hnutí reagující na deprimující důsledky moderní společnosti.

"Kolektivní formy zvládání smrtelné hrůzy", vytváření nových mýtů, snaha ukončit stávající linii historie a prorazit do jiné reality, začít historii nanovo − to byl společný cíl uměleckých avantgard i myšlenkových proudů, které fašismus živily.

Fašismus a zejména pak německý nacismus byly podpořeny revolučním pocitem, že se svět nachází na samém výběžku dějin a jedině revoluce či válka dokážou prorazit ze slepé uličky ven. Fašismus se mohl zrodit jen v prostředí počátku 20. století, prosáklém nesčíslnými požadavky kulturní obnovy zahrnujícími i tak nevinná hnutí jako antroposofie nebo kult zdravého těla, potažmo nudismus. V případě nacismu pak přerostl do děsivé, proti životu obrácené biopolitiky sugerující představu národa jako těla, z něhož je třeba vyříznout nemocné tkáně, které zabraňují plnému uzdravení.

Také analýza Hitlerovy knihy Mein Kampf dosvědčuje, že to "myslel upřímně", tedy že sdílená existenciální hrůza a potřeba obnovy stála na počátku jeho neblahého historického odkazu.

To, co vždy vypadalo jako největší protiklady, tedy (reakční) fašismus a (utopický) modernismus, tvoří podle Griffina jediný proud.

První světovou válku vyhlíželi nejen státníci, ale také masy obyvatelstva v naději na přerod. Katarze ovšem nenastala, což uvrhlo národy do ještě hlubší "anomie", ztráty řádu.

Zajímavé je, že Československa jakožto nového státu se tato poválečná skepse příliš nedotkla. Byl to zřejmě jeden z mála evropských států, kde si modernismus mohl udržet relativní nevinnost.

Griffin se podrobně věnuje pouze politické situaci v Itálii a Německu, bylo by však zajímavé zjistit, zda se dají jeho teze aplikovat i na bolševický komunismus. Do jaké míry byl ten politickou variantou modernismu? Vznikal za jiných společenských podmínek, ale mnohé výsledné rysy byly podobné.

Část odpovědi můžeme najít v knize ruského kunsthistorika Borise Groyse, nazvané Gesamtkunstwerk Stalin. Ten se sice mnohem více zaměřuje na umělecko-estetické projevy, ale jinak nachází u stalinismu množství podobných rysů jako Griffin na vznikajícím fašismu − jenže mnoho let před Griffinem. Je proto zvláštní, že Griffin ve své práci Groyse nejmenuje, ačkoliv jednou použije v podobném kontextu pojem Gesamtkunstwerk, ovšem ve spojitosti s Hitlerovým režimem.

Nakonec by kniha Modernismus a fašismus mohla dát i částečnou nápovědu, jak vnímat eskalující události spojené se vznikem Islámského státu. Nad Griffinovým textem se čtenář pozastaví, zda také islámský svět nepřichází o svou posvátnou klenbu, nezažívá bolestnou ztrátu řádu a nezahajuje válku za obrodu upadajícího světa a vytvoření mytické domoviny coby útočiště před hrůzou z nicoty.