Nachýlené, štíhlé postavy z hrubého cementu, často s pozlacenými vlasy, křehké a zároveň robustní. Sochy Olbrama Zoubka od devadesátých let zaplavily galerie i veřejná prostranství. Umělec, který během normalizace nesměl vystavovat a živil se restaurováním, se po listopadu 1989 pro mnohé stal symbolem obratu ke svobodě. Času, kdy se lačně objevovalo dosud potlačované umění.

Jeden z nejvýznamnějších českých sochařů dvacátého století Olbram Zoubek včera zemřel ve věku jednadevadesáti let.

Jeho práce se často zvláštním způsobem dotýkaly přítomnosti, i když jejich námětem byly třeba antické báje. "Mou nejoblíbenější postavou je Ifigenie," ukazoval sochař před čtrnácti lety během své pouliční výstavy za Stavovským divadlem v Praze na bronzovou plastiku dívky.

Postavu, již husté vlasy zahalují až do pasu, vytvořil v roce 1986. "Kopii této plastiky měl ve své kanceláři po celou dobu svého úřadu prezident Václav Havel. Proto je mi tak drahá," dodal umělec, který se sice opíral o hůl, ale přesto z něj vyzařovala vitalita.

Chuť pracovat Zoubka neopustila ani poté, co se začaly množit kritiky jeho práce. Příliš dobré ohlasy neměl například Pomník obětem komunismu instalovaný na pražském Újezdě.

Zoubek o sobě říkal, že je především optimista, i když pochybující. "Mám světonázor pochybností," tvrdil, což prý není vůbec špatné, protože ho to neustále nutí klást si otázky a hledat na ně odpovědi.

Jedna z těch základních otázek zněla: Kdo je Olbram Zoubek? Kladl si ji prý sám a odpovídal si na ni prostřednictvím soch. Když se ho na totéž zeptali v jednom televizním rozhovoru, opáčil: "Jsem hříšník, který ale nechtěl být hříšník. Sochař. Dost dobrý, ale ne moc dobrý. Manžel, otec od tří dětí." A dodal, že by nechtěl porušovat občanské ctnosti, avšak ne vždy se mu to daří.

Sochy v pohybu

◼ Olbram Zoubek roku 1969 sňal posmrtnou masku Jana Palacha, jenž se upálil na protest proti komunistickému režimu. "Říká se tomu výzva, tomu, co jsem cítil, když Jan Palach zemřel. Byl to takový předěl v mém životě, cítil jsem, že už se nedá žít jako předtím. Tak mě napadlo, že bych mohl poskytnout službu, kterou umí jen málo lidí nebo je ochotno udělat málo lidí, tedy sejmout jeho posmrtnou masku," vzpomínal Zoubek.

◼ K jeho nejznámějším sochám patří ta na pietním místě Milady Horákové v Praze, náhrobek Jana Zajíce, tři sochy na Slavíně či výzdoba hrobky rodiny Havlových na pražských Olšanech.

◼ Zoubek proslul štíhlými, protáhlými sochami v nadživotní velikosti. Jejich gesta a pohyby směřovaly vzhůru. "Rád dělám sochy v pohybu – jsou nakročené, nadechnuté, jako v beztížném stavu, popřípadě létají. A málokterá z mých soch má chodidla pořádně na zemi," říkal.

Přesto měl Olbram Zoubek možnost prokázat svou statečnost. Nejen že se jako devatenáctiletý mladík zapojil do Pražského povstání, oponoval i komunistickému režimu. Byl autorem posmrtné masky Jana Palacha a navrhl také jeho náhrobek, který však byl brzy po pohřbu odstraněn.

Neodmítl, ani když jej o měsíc později už v notně vypjatém politickém klimatu o náhrobek požádala matka dalšího upáleného studenta Jana Zajíce. "Mamince řekl, že by to považoval za čest. Já myslím, že to pojal jako určitý protest a osobní výzvu," vzpomíná v knižním rozhovoru Jaroslav Zajíc, bratr upáleného.

Ani tento náhrobek ale zpočátku nebyl instalován. Komunisté pro přílišnou okázalost zakázali jeho horní část s reliéfem. "Reliéf s Jendovou postavou měl Zoubek jednadvacet let ve svém pražském ateliéru. Vystavil ho na zeď hned za vchodovými dveřmi, aby každý, kdo za ním přišel, okamžitě uviděl," říká Jaroslav Zajíc. Hrob byl podle Zoubkova návrhu ozdoben až po sametové revoluci.

Olbram Zoubek své plastiky vytvářel od roku 1952. V sedmdesátých letech, kdy nesměl vystavovat, se živil jako restaurátor na zámku v Litomyšli.

Zejména v devadesátých letech byl pak velmi vyhledávaným výtvarníkem, jeho práce zdobí mnoho úřadů, interiérů bank i soukromých sbírek.

Před čtyřmi roky se v Jízdárně Pražského hradu uskutečnila Zoubkova velká retrospektivní výstava. A jak dlouho jste ji připravoval? padla při té příležitosti jedna z otázek. Usmál se a duchapřítomně zareagoval: "Celý život."