Začíná to pohřbem otce, jako u Čechova. Byť ve Třech sestrách se na něj jenom vzpomíná. Ale podobnosti nového filmu japonského mistra rodinného dramatu Hirokazu Koreedy se slavným ruským dramatem tím nekončí.

Snímek Naše malá sestra, který loni soutěžil v Cannes, včera vstoupil do českých kin – necelý týden před začátkem letošního ročníku festivalu, kde Koreeda uvede svou další novinku.

Tři sestry z Koreedova filmu na pohřbu otce potkají sestru čtvrtou, nevlastní. A nejstarší z nich, která ostatním doposud nahrazovala matku, té nejmladší nabídne, zda s ostatními nechce bydlet ve starém rodinném domku. Ona v krátkém hnutí citů přikývne.

Koreeda se neobtěžuje vysvětlováním, proč otec i matka opustili rodiny, nebo proč nyní patnáctiletá Suzu opouští macechu a jde žít se sestrami do jiného města.

Filmařskou citlivost Koreeda zdědil od klasika japonského filmu Jasudžiró Ozua, a spolu s ní přebral také schopnost vyprávět vynechávkami, drobnými vizuálními detaily, i s pomocí promyšlených kompozic s velkou hloubkou ostrosti. Mistra režisér uctívá natolik, že dokonce chodí čerpat inspiraci ke psaní do staré hospůdky ve čtvrti Chigasaki, kde Ozu po šest měsíců popíjel a psal scénář svého slavného filmu Příběh z Tokia.

Koreedovy příběhy vnášejí do současného světa až archaickou pozornost k drobným radostem i strastem života a platí to i o novince, která vznikla podle manga komiksu.

Koreeda jinak většinou točí dle původních scénářů a dlouhodobě se zaobírá vztahy dětí a dospělých, tak jako v dramatu Nikdo to neví z roku 2004, v němž matka bydlí v malém bytě s dvanáctiletým synem a třemi mladšími dětmi, o nichž však nájemce neví. Emotivní drama vypukne, když matka zmizí a děti se musí postarat sami o sebe.

Jen málo režisérů dovede tak přirozeně pracovat s dětskými herci. A také v nynější Naší malé sestře je dospívající protagonistka nenápadným „hybným elementem“, který svou vitalitou nakazí celý dům.

Koreeda vedle komiksů Akimi Yoshidy, jejíž dílo nyní adaptoval, rád čte Harukiho Murakamiho i Kazua Ishigura. A byť do jeho nejnovějších dramatických příběhů nevstupují fantastické bytosti, kouzlo přítomného okamžiku tu prýští z každého záběru.

Naše malá sestra vypráví – podobně jako film Nikdo to neví i předposlední Koreedův snímek Jaký otec, takový syn – o netradičním druhu rodiny. Vážná rodinná traumata, jako rozchod rodičů a jeho důsledky, se tu zrcadlí napříč generacemi. A díky zamlčování a velmi pozvolnému až zenovému dávkování informací trvá, než z rozjívených rozmluv dívek a mladých žen vytane celý obraz.

Patří do něj pocity viny, mezigenerační propast či neochota jít za štěstím a snaha za každou cenu udržet iluzi harmonie – motivy, které náhle promění perspektivu díky jediné scéně, jednomu střídmému rozhovoru.

„V Japonsku není mnoho opravdu starých domů, takže byl zázrak, že jsme našli tento,“ říká režisér. A když divák sleduje okouzlující „ozuovský“ záběr, v němž jedna sestra stojí na verandě, druhá ve dveřích a třetí sedí uvnitř domku, je třeba mít na paměti i toto.

Každá sklenice domácího švestkového vína schovaného pod prkennou podlahou domu – obzvlášť ta, co tam zbyla ještě po babičce – vypráví o zcela jiném Japonsku, než je to moderní, v němž není místa pro zastaralé věci.

Film

Naše malá sestra

Režie: Hirokazu Koreeda

Film Europe, česká distribuční premiéra: 5. května

Naše malá sestra je ale též velmi současná. Je to vidět na poněkud bohémském počínání sester, když se povalují po podlaze s nezdolnou chutí na pivo, i při kontaktně nasnímaných fotbalových utkáních té nejmladší, která se nenechá zahanbit chlapeckými spoluhráči ani protihráči.

Během snímku se vlastně nic moc nestane. Naše malá sestra je „jen“ sérií všednodenních epizod. Velké věci je tu třeba pečlivě hledat. Třeba ve scéně, kde Suzu projíždí na nosiči bicyklu třešňovou alejí, vezena chlapcem, který brzy možná přestane být pouhým kamarádem z fotbalu.

Stejně jako třešňová alej, každá lokace z malého města Kamakura, kde se děj odehrává, je místem, kde se ještě odehrávají rituály. Je osvěžující se jich účastnit. A vzpomenout si na Ozua nebo třeba na Čechova, který také uměl nalézt drama, humor i cit mezi řádky zdánlivě banálních rozhovorů.

Související