Velké společnosti investují do umění

Skupina PPF, vlastnící Českou pojišťovnu, pojišťovna Kooperativa, jejíž majitelkou je rakouská Vienna Insurance Group, a nakonec Erste Bank, jíž patří Česká spořitelna, to jsou tři příklady velkých finančních společností investujících do umění. Každá z nich sbírá jinak dlouho a každou zajímá jiný druh umění. Nejdelší životopis má sbírka České pojišťovny.
Tato instituce začala sbírat umění brzy po svém založení v roce 1827. Dnes, poté co pojišťovna oslavila 180. výročí, má finanční skupina PPF kromě úctyhodné sbírky obrazů také mimořádnou sbírku fotografií a snaží se vepsat do povědomí jako partner české fotografie. Provozuje dva vlastní výstavní prostory v Praze: Galerii České pojišťovny ve Spálené ulici a Ateliér Josefa Sudka na Újezdě. Vedle toho v Galerii fotografie Louvre na Národní třídě pravidelně prezentuje svoji kolekci snímků.
V první z jmenovaných galerií představuje autory v cyklu Krajina a figura v současném českém výtvarném umění. V Sudkově ateliéru od roku 2001 pořádá fotografické výstavy českých i zahraničních autorů. Finanční skupina PPF stojí také za výstavami, jež se pod názvem Maximální fotografie každoročně pořádají na Pražském hradě. Je navíc partnerem fotografických výstav a projektů, například přehlídky Gregoryho Crewdsona v Rudolfinu nebo výstavy To (ne)podstatné v Mánesu a dalších.

Zlatý fond a chlouba sbírky
Když se dnes řekne umělecká sbírka České pojišťovny, představí si asi většina lidí obrazy z klasického fondu největší a nejstarší z našich pojišťoven. Obrazy z něj jsme mohli vidět v roce 1997 na výstavě ke 170. výročí založení České pojišťovny v pražském Paláci Kinských a předtím ve třech dalších městech.
Ze stěn výstavních sálů tehdy shlížely například pastely Karla Špillara Hudba, Tanec, Poezie a Drama, několik krásných Schikanederů, Nymfa na delfínu, snad nejlepší obraz Beneše Knüpfera, a řada dalších děl.
"Ve zlatém fondu je asi pět stovek děl," prozrazuje kurátor Pavel Lagner. Celkem vlastní Česká pojišťovna přes tři tisíce obrazů. Naposledy se sbírka rozšiřovala začátkem 90. let.
Finanční skupina PPF založila zhruba před dvěma lety dceřinou akciovou společnost PPF Art. Kromě Pavla Lagnera v ní působí kurátorka Helena Blašková, jež má na starosti vydávání tematických publikací a výstavy v Sudkově ateliéru.
Dramaturgie tohoto specifického výstavního prostoru se v posledních letech částečně odklonila od klasické fotografie a zaměřila se více na její současnou podobu. "Chceme nejen prezentovat to nejlepší z místní umělecké scény, ale prostřednictvím výstav také ohledávat samotné médium fotografie. Už autenticita a historie místa vybízí autory, aby se konfrontovali s ojedinělou tradicí a exkluzivitou fotky v kontrastu s její současnou masmédiální popularitou," vysvětluje Helena Blašková. Vydávání knih je také převážně spojeno s výstavním a sbírkovým procesem. V roce 2003 například vydali svazek Zemská fotografie autorů Lukáše Jasanského a Martina Poláka, která získala ocenění Fotografická publikace roku. Obsahuje čtyřicet tři fotografie z cyklu Krajiny, šestnáct z nich má PPF ve sbírce. Grafickou úpravu provedla fotografka Markéta Othová, která měla loni v Sudkově ate-liéru výjimečnou výstavu. "Na prázdniny chystáme výstavní trilogii fotografií Josefa Sudka z naší sbírky. V souvislosti s tím připravujeme k vydání album jeho kontaktních pracovních snímků," prozrazuje plány Helena Blašková.
Právě rychle se rozrůstající sbírka fotografií je velkou chloubou firmy. Je ostatně známo, že kvalitní fotografie sbírá i majoritní vlastník společnosti Petr Kellner.
"Za pět let jsme ve firemní sbírce shromáždili asi tisíc fotografií od šestačtyřiceti autorů," vypočítává Pavel Lagner. Zdůrazňuje, že se PPF soustřeďuje na volné výtvarné fotografie. Jako příklad uvádí Ivana Pinkavu, Václava Jiráska nebo Tona Stana. Ze současných autorů jsou zastoupeni také například Jiří David, Gabina Fárová nebo Peter Župník.
"Do minulosti jdeme nejdále k první světové válce. Rádi bychom měli například i nějakou fotografii Alfonse Muchy," říká Pavel Lagner. "Ale na řadu věcí nedosáhneme buď finančně, nebo na trhu nejsou, případně jsou v takové kvalitě, že jim nevěříme."

Žádné experimenty
Podle jeho slov nevynakládá PPF Art na umění neomezené prostředky. "Nemá smysl dělat nerozumné investice. Vždycky mám na mysli, že neutrácím vlastní peníze, ale peníze firmy," zdůrazňuje Lagner.
Kurátoři PPF Art nakupují i na aukcích, ale dávají přednost akvizicím ze soukromých sbírek a pozůstalostí. Vždycky se snaží nakupovat víc věcí od jednoho tvůrce, aby pak mohli připravovat autorské výstavy. "Sbírky netvoříme se záměrem spekulovat s jejich cenou," zdůrazňuje kurátor.
Po několikaletém úsilí má PPF své sbírky zdokumentované, přístupné na internetu a uložené pod jednou střechou v depozitáři. Fotografická sbírka se rozšiřuje po konzultacích s akviziční komisí, v níž zasedají respektovaní znalci Pavel Scheufler, Jan Mlčoch, nakladatel Viktor Stoilov a další.
Po delší době se počítá i s rozšiřováním sbírky obrazů. V akviziční komisi, která má tuto oblast na starosti, jsou mimo jiné kurátorky Edit Jeřábková a Martina Pachmanová, ředitel galerie Rudolfinum Petr Nedoma a děkan výtvarné fakulty VUT v Brně Michal Gabriel. "Vždycky jsem měl představu, že sbírka se bude obohacovat ze současného českého umění, které se vystavuje v Galerii České pojišťovny," prozrazuje Pavel Lagner. Každopádně by se podle něj měla firma zaměřit na ověřenou střední generaci výtvarníků a v souladu s tradicí sbírat kvalitní současnou malbu.
A jak dlouho se budou sbírky rozšiřovat? "Dokud to bude pro naši firmu účelné, zajímavé a smysluplné," odpovídá Pavel Lagner. "Pevně věřím, že tedy vlastně pořád."

Češi u Leopolda
Až do začátku letošního února se v několika výstavních sálech vynikajícího Leopoldova muzea ve Vídni představovaly vybrané obrazy ze sbírky Kooperativy, druhé největší pojišťovny u nás. Výstavou Grund, Mucha, Čapek se Leopoldovo muzeum vůbec poprvé otevřelo soukromé sbírce. Většího důkazu o její kvalitě asi není zapotřebí.
Impozantní kolekce Kooperativy je jiný případ než obrazová sbírka České pojišťovny. Zrodila se totiž až v devadesátých letech minulého století. Tehdy na aukce začal docházet generální ředitel Kooperativy Vladimír Mráz a dražitelé v sále fascinovaně sledovali, jak bojuje o nejlepší z nabízených obrazů. Byla doba restitucí, pravá chvíle pro budování nových sbírek. Restituenti chtěli většinu vrácených uměleckých děl prodat, a tak - jak připomíná Vladimír Mráz - bylo výhodné nakupovat, protože se dalo předpokládat, že takové investice se v budoucnosti výrazně zhodnotí.
"Kooperativa kupovala na aukcích průběžně. Zaznamenala hned první nabídku z restituce Waldesovy sbírky v aukci Antikva Nova Kodl a koupila tam několik cenných obrazů českých mistrů 19. století. Každoročně pak kupovala na pražských aukcích kolem dvou až tří desítek děl," vzpomíná kurátor sbírky Michael Zachař.
"Chtěli jsme, aby naše kulturní dědictví zůstalo v České republice a neskupovali je jen zájemci z ciziny," uvádí Vladimír Mráz další důvod, proč se tenkrát zasadil o vznik firemní sbírky. Generálnímu řediteli šlo také o image firmy. Společnost se totiž rychle rozrůstala a on měl v plánu vybavit kanceláře "uměním přiměřeným významu firmy". Orientoval tedy sbírku na české umění od nejstarších dob po současnost, především však na umění významných českých malířů 19. a 20. století. Za patnáct let nasbíral 2800 artefaktů.
Výběrově se do sbírky dostaly i některé velmi cenné kusy ze zahraničních aukcí. Kooperativa ale rozšiřovala svou sbírku i z jiných než aukčních zdrojů. Pro své pobočky získala díla regionálního významu a nakupovala také umění na podporu charitativních akcí.

Mladá sbírka
"Mezi vedoucími pracovníky tohoto typu zaujímá Vladimír Mráz výsostné postavení," připomíná kurátor sbírky Kooperativy Michael Zachař. "Byl totiž jedním z prvních, kdo u nás ve svobodných poměrech 90. let začal budovat firemní kolekci. Díky jeho empatii se může sbírka pyšnit unikáty od Grunda, Brožíka, Muchy, Špály, Procházky nebo Zrzavého v souborech, jež jiné instituce tohoto typu nemají."
Na obálce katalogu ke zmíněné vídeňské výstavě je mimořádně výrazný obraz Josefa Čapka Prostitutka z roku 1917. Výstava začínala barokními portréty Jana Kupeckého, rokokovými scénami Norberta Grunda, pokračovala generací Národního divadla, Mařákovými žáky, obrazy rodiny Mánesů, díly Alfonse Muchy, Františka Kupky a vynikajícím výběrem z české avantgardy. Bylo zajímavé procházet sály. U sbírky, která vznikla v tak relativně krátkém čase, si totiž co chvíli nad nějakým obrazem vybavíte situaci na aukci, kdy o něj Kooperativa bojovala.
"Sbírka Kooperativy je na nejlepší cestě k tomu, aby se stala důležitou uměleckou sbírkou České republiky," napsal v úvodu do katalogu výstavy ředitel Leopoldova muzea Rudolf Leopold. Škoda, že v Česku jsme zatím její skvosty neměli možnost vidět. Vladimír Mráz však při příležitosti vídeňské výstavy řekl: "Počítáme, že příští rok bychom tento či podobný výběr představili v Praze." Zatím nic konkrétního rozhodnuto nebylo, ale jistě by to byla mimořádná událost.

Zázemí pro umění
Loni v listopadu se v Praze konala akce, která vyvolala značnou zvědavost lidí zabývajících se současným uměním. Rakouská Erste Bank otevírala v Dittrichově ulici na Novém Městě "zázemí pro současné umění" pod názvem Tranzitdisplay. Konaly se výstavy a performance, nálada byla výborná - a nade vším visela nevyslovená otázka: Jaké to vlastně bude, když za tím stojí korporátní peníze? S projekty tohoto druhu totiž u nás pořád není dost zkušeností.
"Vždycky je důležité, aby firma přistoupila na podmínku, že o náplni rozhodují odborníci," řekl nám ve své pracovně na pražské Vysoké škole umělecko-průmyslové kurátor projektu Tranzitdisplay Vít Havránek. "V tomto případě to plně platí," ujišťuje. "My musíme svůj program obhájit, banka posuzuje efektivitu vynaložených peněz. Ale do obsahu vlastně nikdy nezasahovala."
Vít Havránek přiznává, že v českém prostředí musí neustále rozptylovat obavy umělců, zda lidé pracující pro Tranzitdisplay nejsou agenti něčích ekonomických zájmů. V diskusích proto často vysvětluje, jak podobné instituce fungují. Sám dříve působil ve státních sbírkách, a tak si uvědomuje rozdíl: "Ve státních institucích se o poslání umění nepochybuje. V soukromé firmě jsme najednou v souvislostech ekonomiky a obchodu, kde role umění není jednoznačná. Záleží na tom, jak korporace obhájí sama sobě i navenek, proč dává peníze do umění a komu je nabídne."

Projekt Kontakt
Finanční dům Erste Bank měl velkou sbírku kvalitních světových autorů. Zhruba před dvěma lety se ale rozhodl pro novou koncepci. Sestavil mezinárodní komisi kurátorů (za Česko je v ní Jiří Ševčík) a buduje sbírku se středoevropskou identitou, nazvanou Kontakt. "Šance, jichž se dostává umělcům v bývalých komunistických zemích, se vůbec nedají srovnávat se stupněm politické a hospodářské integrace," říká programový ředitel bankou zřízené nadace Erste Stiftung Boris Marte. Je přesvědčen, že pokud evropská kultura nenajde způsob, jak přijmout umělce z našeho regionu a vtáhnout je do dialogu, připravuje se o vlastní hodnoty. Kontakt má být jedním z možných řešení.
Komise kurátorů už nakoupila díla Karla Malicha, Jiřího Kovandy, Jána Mančušky, řady umělců slovenských, polských, rumunských i tvůrců ze zemí bývalé Jugoslávie. Kontakt se představil v Muzeu moderního umění ve Vídni a v Bělehradě. Chystá se rovněž výstava v Maďarsku. "Oslovili Galerii hlavního města Prahy a Národní galerii v Praze, ale narazili na nezájem," lituje Vít Havránek.
Kromě toho Erste podporuje umělecký život v "nových" zemích, kam vstoupila. V Bratislavě otevřeli Tranzitdielne, bývalou továrnu s výstavním prostorem a třemi desítkami ateliérů, které se poskytují umělcům zdarma. V Maďarsku se soustředí na rozhlasové vysílání a přednášky. V Rakousku jdou cestou uzavřených čtyřdenních debat pro evropské intelektuály. Vycházejí z toho, že v dnešním evropském prostoru chybí čas, soustředěnost a příležitost dlouhodoběji spolu mluvit.
Český Tranzitdisplay obohatil nejen naši galerijní scénu, ale i svého kurátora. "Člověk se tu přiučí spoustě věcí o fungování soukromého sektoru, o efektivitě a práci, jež vyžaduje větší nasazení než ve státním sektoru," přiznává Vít Havránek.
Tranzitdisplay si vytváří galerijní publikum a snaží se je rozšířit. "Každý s tím bojuje a my také," podotýká kurátor. Hledají mezi mladými lidmi z oborů příbuzných těm uměleckým, ale nejen mezi nimi. Na nejbližší dobu je připravena výstava prací Jána Mančušky z posledních dvou let.
-
Snímky HN - David Raub, Kooperativa, PPF, Tranzitdisplay: Fotografie Jana Lauschmanna Eliščin most je součástí sbírky PPF. 1 - Kurátor Pavel Lagner předvádí fotografie ze sbírky PPF. 2 - Generální ředitel pojišťovny Kooperativa Vladimír Mráz zahajuje výstavu v Leopoldově muzeu ve Vídni. 3 - Dáma ve slaměném klobouku od Antonína Procházky patří k chloubám sbírky Kooperativy. 4 - Tranzitdisplay zahájil činnost výstavou Mexičana Ericka Beltrána. V prostorách Sudkova ateliéru silně na návštěvníka zapůsobí genius loci. Obraz Beneše Knüpfera Nymfa na delfínu patří do zlatého fondu sbírky PPF.