Stát se hvězdou první velikosti, jejíž jméno zná (minimálně) každý filmový fanda, a to s pouhými čtyřmi snímky na kontě, "je docela v pohodě". Ale stát se takovou hvězdou hned po svém prvním filmu a i po dalších třech tuto pověst udržet, to už něco znamená.
Angličan Sam Mendes utekl ze svého deštivého ostrova do slunného Hollywoodu koncem 90. let minulého tisíciletí a hned roku 1999 do nás napálil Americkou krásu. Film o muži, který trpně snáší pozici „hlavy šťastné rodinky z předměstí amerického maloměsta“ a začíná scénou masturbace ve sprše... přitáhl do kin i lidi, kteří tam jinak ani nepáchnou, a při rozpočtu 15 vydělal 356 miliónů dolarů. Navíc když Kevin Spacey pohlédne na mladičkou spolužačku své dcery a pozná, že svůj život může i žít, pak náhlá vlna souznění s touto vzpourou proti šedému odevzdání pohnula emocemi mnoha z nás přímo ukázkově. (Za což je nutné poděkovat i scénáristovi Alanu Ballovi, např. vynikající seriál Odpočívej v pokoji (Six Feet Under) nebo „upírská“ série True Blood, která v neděli získala jeden Zlatý glóbus.)
Vyznění celého filmu by ale bylo jen poloviční, kdyby ho Mendes ukázkově a brilantně nevedl po cestách gradace a katarze. Nevšední úspěch u kritiky a přitom nejširší divácký zájem je vysvětlován právě touto zručností. Tuzemský filmový časopis Premiere ostatně zařadil American Beauty mezi deset nejpřeceňovanějších filmů všech dob.
Tím se ale Sam nenechal rozptýlit, zvláště, když každý další film zatěžovala obrovská očekávání filmového světa. A vrhl se na adaptace. Gangsterka z dob americké prohibice Road to Perdition (Cesta do zatracení) překonala i skvělou komiksovou předlohu. Mariňák (Jarhead) podle memoárů Anthonyho Swofforda ukázala válku v Zálivu z pozice skutečnosti, tedy bojujícího jednotlivce-snipera. A Nouzový východ stojí na prvotině dlouho přehlíženého amerického romanopisce Richarda Yatese (kniha vyjde k české premiéře 29. 1.), který – překvapivě – své dílo položil na depresivních rozborech americké střední třídy.
Americká krása se vrací?
Ano, Mendes uzavřel kruh a stanul u stejného tématu jako na počátku. Ale do stejné řeky nevstoupil. Důvod? Možná překvapivě je jím skutečnost, že příběh se neodehrává v 90. letech, ale roce 1955. Už jen scéna, kdy třicetiletý Frank Wheeler aka DiCaprio vystupuje z vlaku, který ho vezl do práce, a spolu s ním kráčí proud dalších mužů spěchajících do zaměstnání... Mužů. Jen mužů. A každý má takřka shodný klobouk i oblek. Horší než pohled na ploužící se vymyté davy robotníků z pochmurné dystopie Metropolis. Horší, protože tito muži žijí a vy vnímáte, že stále jsou individualitami.
Nicméně společenská očekávání, i když zde v mnohem čistší podobě než v Americké kráse, jsou pořád v podstatě stejná. Nevyčnívej. Pracuj. Buď šťastný. Nic proti, recenzent teď také poslušně píše svůj článek a docela se u toho baví, ale některá očekávání jsou jednoduše příliš. A manželský pár Wheelerů to má opravdu těžké.
Zatím jen víme, že jede z amatérského divadelního vystoupení, které se nezadařilo, a dojde k hádce. Přítomné dámy mne snad nebudou tlouci, tentokrát je to ale chyba paní Wheelerové. Přesto začínáme chápat její důvody. A především hned víme, že oba herci jsou božští. O DiCapriovi to víme už dávno, jeho příprava podle Stanislawského metody a nasazení jsou u každé role pověstné. Kate Winslet je ale to samé v bleděmodrém; ostatně dva Zlaté glóby za tuto roli a roli v Předčítači dostala jen před pár dny.
Pod trailerem poznáme samu bezvýchodnou prázdnotu
x
Past na člověka
Přichází další flashbacky a také pochopení jak a do jaké pasti oba manželé dobrovolně vlezli. Stačilo se trochu lišit a mít jiné ambice než zbytek spoluobčanů. Jenže pak přišlo první dítě a touha stát se herečkou/umělcem vzala rychle za své. Stálé administrativní zaměstnání ve firmě, kde dřív pracoval jeho otec, a pěkný domek na Revolutionary Road, která je všechno jiné než revoluční (škoda jen, že nebyla zachována i v českém distribučním názvu). A další dítě, které by potvrdilo, že to první nebyl omyl. A dál...?Pan Wheeler je nespokojený, paní Wheelerová zoufalá. Je to její nápad odjet do Paříže. On konečně zjistí, co chce dělat, ona vezme místo sekretářky v NATO nebo podobné organizaci. Sousedi pravda nevěří, že je něco takového možné, nebo že by dokonce žena mohla živit muže (sic!), nicméně plán pokračuje. Pokračuje a je nucen čelit rostoucí temnotě, která však pramení ze samotných hrdinů a jen zprostředkovaně z jejich okolí.
Mendes rozehrává brilantní drama s minimem prostředků. Velmi jasně ukazuje společenskou realitu, ale dává nám jasně najevo, že se nakonec v našich umírněných euroatlantických podmínkách ničíme pouze naší vlastní rukou. Na maximum využívá hereckého potenciálu hlavní dvojice a jejich nitra ukazuje v ostrém světle pravdy. Nepotřebuje k tomu už vysvětlující monology jako v Americké kráse, jen kameru, světlo, prostředí a tvář. Nebo dialog. Ukazuje, jak se mohou měnit priority a tužby každého z nás, a jak jejich rozpor může vše pohřbít. Odhalená skutečnost a podobnost k našim vlastním životům dře emoce z každé scény i slova.
A ona bezvýchodná prázdnota? Wheelerovi o ní řeknou jedinému člověku, který jim rozumí - synovi jejich sousedky a obchodnice s realitami, které je na Revolutionary Road přivedla. Vysoce inteligentní matematik (Michael Shannon) musel pro svou citovou labilitu být umístěn do psychiatrické péče. 37 elektrošoků mu sice z hlavy vymazalo všechnu matematiku, ale nikoliv dokonalou schopnost analýzy. Přímočaré, brutální, bez zábran "zdravého" člověka. Pasáže s ním film velmi obohacují, i když na ně nemusí být hezký pohled. A jak on sám zhruba glosuje: "Prázdnotu si lidé dokáží připustit, ale bezvýchodnost, to už je něco úplně jiného." Otázkou ovšem je, když si toto připustíme, jestli s tím ještě můžeme jako lidé něco dělat.
Pod galerií to skončíme
Fotogalerie
Ruka mistra
Všechno pak vede přesná ruka režiséra a podkresluje charakteristická naléhavá hudba Thomase Newmana, který s ním spolupracoval na každém jeho snímku. Mendes může být obviňován z „přehnané dokonalosti, kterou se podbízí publiku“; nicméně krom úplně posledního záběru, kdy rukou starého muže dá jediný komentář k vlastnímu snímku, zachovává přísnou neutralitu.A ano, některé scény mohou být brány, že jsou jen na efekt. Ale i kdyby byly, stejně jsou pořád zcela funkční. Třeba u obou milostných záběrů, které bohužel tehdejší neinformované puritánské realitě odpovídají (a Bůh pak potěš všechny ty ženy, když jejich muži zjevně netušili, jak to mají udělat sami).
Toto je nová Americká tragédie, nepříjemná skutečnost pro všechny ty odlišné, inteligentní a vzdělané, ale možná netalentované, málo průrazné či jen smolné, kteří nedokázali vzdorovat společnosti a sami sobě. Wheelerovi bohužel nakonec nebyli nijak talentovaní, svůj osud si ale vybrali jen a jen sami.
Nouzový východ je absolutně profesionální práce a jeden z nejsilnějších snímků roku. Je mnohem temnější než Americká krása, ale přesto nemusí být brán jako pouhá depresivní výstraha. Jen pro tu skvělou filmařinu si ho musí každý milovník velkého plátna užít. A vidět oba herce v příběhu, který nemá s Titanikem samozřejmě nic společného a pochopit, proč za něj Kate Winslet získala Zlatý glóbus. V jednu chvíli „dáma, pro kterou se zabíjí“ a v druhé zničená troska bojující o všechno. V tomto odhalení všech stránek života je snímek brilantní. A to je – pokud máte právě o toto zájem – jednoznačně dostatečný důvod ho zhlédnout.
Nouzový východ (Revolutionary Road).
USA/Velká Británie 2008. 119 min.
Režie: Sam Mendes.
Distribuce v ČR: Bontonfilm.
Premiéra: 29. 1. 2009
Fotogalerie
