Nejnovější eseje Milana Kundery, vydané před týdnem francouzsky v nakladatelství Gallimard pod názvem Střetnutí (Une rencontre) se na první pohled nijak neliší od předchozích sbírek Zrazené testamenty nebo Opona. Kundera se v nich probírá vlastními vzpomínkami na autory, kteří mu nějak zůstali v paměti, kteří ho ovlivnili nebo naopak něčím překvapili.
Setkáváme se tu se starými známými – Janáčkem, Adornem, Stravinským – ale také s novými figurami Baconem, Sartrem, Malapartem.
I tentokrát přistupuje Kundera k úvahám o formách a výjimečnosti románu, vztahu k autorům a dějinným paradoxům z ironického odstupu. S přibývajícími řádky, a mnohem více než v předchozích esejistických knihách, je tu cítit posun pohledu.
Přesněji: Kundera se implicitně snaží dívat na věci, dění a lidi sub specie aeternitatis čili z hlediska věčnosti, kterou sice jako velký ironik neuznává v dogmatické podobě (ve figuře Boha), ale připouští si ji jako charakteristiku obecně religiózní, časovou, antropologickou.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
