Zapomenutý malíř Lebeda se vynořuje ze "soukromí"

Otakar Lebeda (1877 až 1901) "profesionálně" maloval pouze devět let, neustále cestoval a pod vlivem Paříže vytvořil jedno z prvních českých impresionistických pláten. Přes dvě stovky jeho obrazů, nejčastěji krajinomaleb, tvoří reprezentativní výstavu ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Národní galerie k výstavě, která potrvá až do 24. ledna, vydala také velký katalog.

Na konci devatenáctého století ještě nebyla krajinomalba zprofanovaná, mladí umělci vyráželi se stojanem a malířským náčiním do přírody s upřímným zápalem a touhou vydolovat z divočiny originální pohled, který by byl skutečnosti věrný a současně osobitý.

Francie si umělců váží - věci po mimovi Marceauovi koupil stát - čtěte ZDE

Magdalena Čechlovská: Černý a Goliáš - čtěte ZDE

Jako nepřehlédnutelný talent se Lebeda dostal už v patnácti letech na pražskou akademii do ateliéru Julia Mařáka. Pět let strávených pod přísným i laskavým dohledem "pana profesora" - Mařák nejen učil, ale sháněl i peníze na výjezdy studentů do přírody a sám také nejednou jejich výdaje platil - bylo podle kurátorky a autorky katalogu Veroniky Hulíkové nejšťastnějším obdobím Lebedova dospělého života.

V ateliéru patřil k nejpilnějším

"Zatímco my ostatní jsme milovali i při práci pospolitost a s tím spojené různé veselé zážitky, chodíval Lebeda často malovat do přírody zcela opačným směrem. Způsobil tím větší překvapení studiemi, které přinášíval ze svých samot," napsal malířův spolužák Alois Kalvoda.

Kontakt se spolužáky byl pro něho přesto důležitý. Silně přilnul nejprve k Františkovi Kavánovi, se kterým podnikal i samostatné malířské výjezdy. Když byl Kaván později z ateliéru vyloučen mimo jiné kvůli příklonu k Moderní revui, stal se třídním "tahounem" Antonín Slavíček. I s ním Lebeda chodil malovat a na několika jeho plátnech se objevuje slavíčkovský styl. Slavíčkovým epigonem se ale nestal, na to byl příliš zaujatý hledáním nových malířských způsobů, které se odráželo i v jeho horečnatém cestování.

Lebeda jezdil do okolí hradu Okoř, do Krkonoš, Jižních Čech a na Chodsko. Ve stejném období maloval i několika různými způsoby. Jeho realistická, hladká malba získávala hrubší, emotivnější strukturu. Po pobytu v Paříži se nakrátko projevil čistě impresionistickými plátny. "Nejspíše asi ustrnete nad tou konfusní skvrnitostí, zdánlivě bez ladu a skladu, ale odstoupíte-li, rázem vše se urovná a mžikový dojem pohledu na neklidnou masu pestře oděných lidí se dostaví," napsal v roce 1898 kritik K. B. Mandl o plátně Z Karlových Varů.

Z Lebedovy korespondence, kterou pečlivě uspořádal jeho starší bratr Antonín, je patrný narůstající malířův neklid. V posledních měsících před dobrovolnou smrtí měl pocit, že se mu nedaří a prožíval deziluzi z krajinářské nadprodukce.

Výstava, poskládaná z mnoha zápůjček, objevuje umělce, který už kdysi objeven byl. Otakar Lebeda měl u svých současníků úspěch, dobře se prodával, nezřídka maloval na zakázku. Sto let stará sláva tak zmizela spolu s obrazy, které skončily v soukromých sbírkách. Expozice ve Valdštejské jízdárně je malým vzkříšením.

JAKO Z PAŘÍŽE. "Ustrnete nad tou skvrnitostí," napsal dobový kritik o obrazu Z Karlových Varů. Otakar Lebeda jej namaloval v roce 1898 po návratu z Paříže.