Nejfunkovější kapela J.A.R. dělá i 20 let po listopadu revoluci

Funkoví věrozvěsti J.A.R. slaví dvacet let své existence vydáním dvojalba s názvem 1989-2009. Prvním diskem je DVD se záznamem loňského koncertu v pražské Lucerně, veškerými klipy kapely a dvouhodinovým retrospektivním dokumentem. Druhé je CD s výběrem toho nejlepšího z šesti řadových desek J.A.R. a studiovou novinkou Ples es.

Ne náhodou mívají Roman Holý a jeho band Lucernu vyprodanou, jak potvrdili i toto úterý, tedy 17. listopadu, v den dvacátého výročí symbolického založení kapely - spousta posluchačů proto pojímá toto datum i jako každoroční svátek funku a čirého muzikantství.

Znalec možná zaregistruje na záznamu loňského vystoupení slabou nervozitu z kamer a tíhy očekávání, i tak jsou ale hudební výkony heroické.

Každý muzikant v desetičlenném kolosu J.A.R. je totiž výraznou osobností tuzemské scény sám o sobě, ať je to zpěvák Dan Bárta, saxofonista František Kop, kapelník Roman Holý... nebo kdokoli z ostatních.

Tím spíš je pozoruhodné, že skupina drží v nezměněné sestavě tak dlouho pohromadě a v tříletých cyklech vydává nová alba. Přitom ani jednou nezklamala - a přinejmenším deska Homo Fonkianz patří mezi milníky české hudební scény.

Svérázný dokument poodhalující zákulisí toho všeho je odpovědí na otázku, jak je to možné. J.A.R. si dokážou naplno užívat života a ostrý humor je jejich markou. "Jsme nesmyslná skupina lidí, kteří tvoří smysluplnou hudbu. Prostě něco mezi U2 a Nerezem," poodhaluje v záchvatu smíchu vlasatý kapelník v cigaretovém oparu uprostřed jakési šatny.

Jak ale dokazují následné ukázky z koncertů, požívání a užívání čehokoli předváděnou muziku nelikviduje, spíš naopak. Profily muzikantů a záběry z prokouřených šaten odkrývají pozadí, gros je ale samozřejmě v jejich hudební zdatnosti a nadhledu.

Sledujeme-li záběry z natáčení desek nebo z koncertů, cítíme, jak z nich (a jimi) muzika teče. Jak spolu dokážou nejen souznít, ale i reagovat na vzájemné improvizační impulzy.

Včetně jednoho z nejšpičkovějších českých zpěváků Dana Bárty, který v kapele tak jako všichni "jen" slouží kolektivu (v jednom z rozhovorů podotýká, že s žádnou skupinou lidí včetně své rodiny nevydržel tak dlouho).

Kompilační CD letmo mapuje diskografii J.A.R. od přidrzlých počátků v euforických dobách až po dnešní orchestr svěžích čtyřicátníků. Je z něj patrné, že Roman Holý nezužitkuje v J.A.R. jen svou lásku k pulzujícímu funku, ale také k zatěžkanému undergroundu, jemuž je nejblíž nedávné album Armáda špásu.

Zásadním druhem je mu autor textů Ota Klempíř aneb "Vlajková fregatka bahna posledního desetiletí". Tolik netradičních slovních vazeb jako on zvládne z českých textařů vytvořit snad leda Robert Nebřenský z někdejší Vltavy (ne náhodou jsou oba zaměstnanci reklamních agentur).

Dobrá polovina muzikantů v J.A.R. pochází z jazzové scény, kytarista Mirek Chyška vždy tíhnul k silové rockové hře, Dan Bárta k vokálnímu kouzlení bez hranic a dekadentní Michal "V" Viktořík k totálnímu popření všeho rapem z planety "mistrů mentální akrobacie".

Takovou esenci nikdo jiný v tuzemsku nenabízí a je víc než pravděpodobné, že J.A.R. ještě neřekli poslední slovo. Třítisícové publikum v úterý v Lucerně, složené převážně z mladších lidí, je ostatně potvrzením domněnky, kterou na konci dokumentu vyslovil fenomenální bubeník Bady Zbořil - J.A.R. jsou i po dvaceti letech moderní kapelou.