Subtilní dáma, která je stejně doma v Praze jako ve Washingtonu, vyzařuje neuvěřitelnou sílu, vnitřní energii a vitalitu. Je na sebe přísná, až tvrdá, nic si neodpustí - a na svoje okolí klade stejně vysoké požadavky. Ačkoliv v exilu strávila čtyřicet let, na jejím přízvuku se to nijak neprojevilo. Má neobyčejně pevné české kořeny.

Shromáždila uměleckou kolekci, kterou Thomas M. Messer, dlouholetý ředitel Guggenheimova muzea v New Yorku, zhodnotil lapidárně: "Sbírka je očividně úctyhodná." Zvláště obrazy Františka Kupky, autora první abstraktní malby na světě, by byly ozdobou jakéhokoliv světového muzea nebo galerie.

Zdobí však Museum Kampa, které po dlouhých bojích - nejprve s úřady, pak s přírodními živly - otevřela Meda Mládková pro veřejnost před šesti lety. Kdyby nebyla tak neústupná, Sovovy mlýny by dávno spadly. Nestalo se tak, a už je navštívilo víc než čtvrt milionu lidí.

Pro muzeum vybojovala také Werichovu vilu, kde chce otevřít velkou knihovnu s čítárnou a zamýšlí pořádat přednášky a různá setkání. Nyní vede boj za sochařský park na Kampě, kam se rozhodla umístit plastiky předních českých umělců, ale úředníkům z městské části Praha 1 se tento záměr nelíbí a nechtějí vydat k instalaci povolení. Pokud se Medě Mládkové přesto povede svou myšlenku prosadit, metropole dostane park, jaký v ní dosud chybí.

Zdá se mi, že pořád bojujete - o Sovovy mlýny, o Werichovu vilu, o sochařský park. Jak to vnímáte vy?

To není vaše zdání. Jsem bojovná, ale konflikty nevyhledávám. Snažím se jen pomáhat věcem, o nichž jsem přesvědčena, že jsou potřebné a měly by vzniknout. To ale bohužel často naráží na odpor.

Deset let jste bojovala o muzeum, a když bylo hotové, tak vám ho při povodních v roce 2002 zalila Vltava. Neříkala jste si, že je to neblahé, až osudové znamení?

To mě ani nenapadlo. I když to vypadalo nesmírně dramaticky, zase tak moc se nestalo. Bylo zatopené jen přízemí, umění jsme stačili vynést do horních pater. Jestli mě něco opravdu zasáhlo, tak to bylo vykradení mého bytu, k němuž během povodní došlo. Musel to udělat někdo, kdo věděl, co tam je. Vybírali si! Starý kožich ve skříni nechali, ale kabelky, které jsem dostala darem od manžela a ani jsem je nepoužívala, protože byly příliš luxusní, ukradli, stejně jako nádherné holínky od Diora.

Byla jsem z toho zoufalá a zklamaná. To byl jediný moment, kdy jsem si říkala, jestli nemám zůstat v Americe. Když se rozlije voda, dá se to přijmout, je to řádění živlů, nad nímž nemáme vládu, ale když vykradou byt starého člověka, který dává Praze všechno, co má, je to pro mě nepochopitelné a smutné.

Vaše sbírka byla ohodnocena na 380 milionů korun. Souhlasíte s tím?

Myslím, že má dnes hodnotu větší, určitě třicet milionů dolarů (podle aktuálního kurzu okolo 525 milionů korun - pozn. PV) Vezměte si, že malý, ne moc důležitý obraz od Františka Kupky se v Praze prodal za více než milion dolarů (jde o obraz Élévation IV z roku 1938, který byl v roce 2007 vydražen za 22,1 mil. korun - pozn. PV), a my máme jeho mistrovská díla.

Ceny umění neustále rostou. Když manžel získal devět soch od Magdaleny Abakanowicz, každá stála tisíc dolarů. Dnes se za sochy této umělkyně platí stonásobně víc. Když sem přijdou cizinci, tak žasnou. Jsme jediná instituce ve světě, která má sbírku umění ze střední Evropy z doby, když byla okupovaná ruskými vojsky. To umění má zvláštní atmosféru, výtvarný výraz Poláka je podobný Čechovi a Čech zase třeba Jugoslávci. Je z toho cítit touha po svobodě, vzdor a naděje.

Proč takové umění podle vás už v galeriích není vidět?

Protože se doba změnila. Často se mi zdá, že současné umění je povrchní, vytvořené jenom na vnější efekt a bez ambicí něco řešit. Pořád mě fascinuje obraz Theodora Pištěka Rodinný portrét, který je ve vstupní místnosti Sovových mlýnů. To je úžasná věc.

Tatínek, maminka a syn na houpačce, nemůžou se pohybovat, protože jsou celí zabalení a ještě převázaní. Autor ho namaloval v roce 1975, myslím, že to byla nejhorší doba vůbec: naprosto bezvýchodná a smutná. Obraz její atmosféru přesně vystihuje. Často se ptám, jestli musí umělec žít pod společenským tlakem a v nedostatku, aby přišel s opravdu silným dílem.

František Kupka se stal v posledních letech nejdražším českým umělcem, na aukcích jeho obrazy překonávají někdejší favority sběratelů Fillu, Čapka, Štyrského či Toyen. Jak vnímáte toto jeho postavení?

Jako naprosto zasloužené. Odráží jeho světový význam. Nemáte představu, jak je teď v módě. Každý týden za mnou někdo přijde, že objevil nějaký Kupkův obraz, ale vždycky jsou to jen kopie.

Co vás na něm přitahuje?

Jsou čtyři světově proslulí moderní malíři, kteří šli cestou abstrakce: Kandinskij, Kupka, Malevič a Mondrian. Ale jen Kupka měl odvahu přijít s prvním opravdu abstraktním obrazem. Od začátku chtěl dělat abstrakci. Naprosto vědomě a záměrně.

Říkal, že když se prochází a vidí krásné stromy, tak se mu sice líbí, ale nechápe, proč by je měl malovat. Chtěl tvořit podobně jako hudební skladatelé, ale v jiném médiu. Naše kolekce má svůj nezastupitelný význam, protože je z ní poznat, jak Kupka došel k abstraktní tvorbě.

Jak dlouho jste znala Františka Kupku?

V posledních dvou letech jeho života. Můj manžel měl v Paříži přítele, starožitníka, který nám daroval obraz - koupil ho v aukci a tvrdil: "Tenhle malíř je váš krajan a bude jednou slavný." Myslel Františka Kupku.

Pátrala jsem po něm, až jsem našla jeho adresu, pak jsem se metrem a autobusem vypravila do Puteaux, vesničky na severu Paříže, kousek od La Défense. Bydlel se svou paní, Francouzkou, v malém domku. Představila jsem se - měl radost. Byla jsem mladá, byla jsem Češka a studentka dějin umění, povídali jsme si o Československu a o tom, co se tam děje.

Bylo mu z toho smutno, byl vlastenec. Po dvou letech našeho přátelství se velmi roznemohl a jeho stav se nelepšil, místní doktor ho léčil aspirinem. Specialista přišel příliš pozdě, Kupka měl rozbujelou rakovinu a zbývalo mu několik měsíců života.

Snažila jsem se mu dodat chuť k životu, říkala jsem mu, že bude mít velkou výstavu v Muzeu moderního umění města Paříže, o které jsem byla přesvědčena, že ji prosadím, a o níž jsem jednala s ředitelem Dorivalem.

"Jste moje krev," slyšela jsem od Kupky - a od té doby jsem pokládala za svou povinnost pomáhat prosazení jeho díla. Profesor Dorival, kterého jsem konečně přiměla k návštěvě u Kupky v Puteaux, přijel až následující den po jeho smrti.

S výstavou skutečně souhlasil a paní Kupková se rozhodla, že všechny obrazy daruje. Pak si to bohužel rozmyslela a požádala o doživotní rentu, což bylo asi sto dolarů měsíčně. Z tohoto důvodu se pak do dokumentů uvedlo, že muzeum obrazy koupilo, ačkoliv šlo v podstatě o dar.

Kdy jste Františka Kupku viděla naposledy?

Několik hodin před jeho smrtí mi volali, abych přijela, že mě stále volá. Jela jsem okamžitě a našla jej umírajícího. Paní Kupková mě poprosila, abych zařídila pohřeb. František Kupka byl svobodný zednář a všechno muselo být podle jejich zvyklostí, bez hostů, bez květin a v jednoduché dřevěné truhle.

Bylo to smutné. Mimochodem, jeden z přítomných na obřadu byl švagr Marcela Duchampa, jehož rodina také žila v Puteaux...

Často půjčujete vzácné Kupkovy obrazy na zahraniční výstavy. Nebojíte se o ně?

Půjčuji je ráda. Považuji to za svoji povinnost. Proto nemůžu dodnes pochopit, že Knížák odmítl půjčit Dvoubarevnou fugu na výstavu Zrození abstrakce v Musée d'Orsay, kde byl Kupka poprvé představen jako hlavní zakladatel abstraktního malířství.

To byla neuvěřitelná ostuda, kterou tenkrát česká kultura kvůli Knížákově nesmyslné zaťatosti utržila! Neochotu sváděl na restaurátory, na to, že byl obraz ve špatném stavu, jenže to byla jen výmluva. Pokud s ním něco bylo, tak se to dalo snadno opravit. Na tu výstavu jsem půjčila obrazy a kvaše, včetně studií k Dvoubarevné fuze, takže tam vlastně nakonec byla, třebaže ne v oleji.

Milan Knížák tvrdil, že vaše sbírka nemá valnou hodnotu. Víte o tom?

Samozřejmě. Dokonce to napsal. Tvrdil, že sbírka je frontální.

Snad fragmentární...

Ne. Frontální. Nikdo neví, co to znamená. Nechápu to. Mně se zdá, že je prostě zlý člověk. Když jsme po povodních otevírali, řekla jsem, že chci poděkovat všem, kdo mi pomohli, a vzpomněla jsem také na ředitele Národní galerie, bez nějž bych to nezvládla: svými hrubostmi mi dodal vždycky energii a chuť pokračovat dál. Sklidila jsem aplaus, že byl slyšet až na pravém břehu Vltavy.

Zajímavé je, že naši sbírku sice pomlouval, ale když dělal nějaké výstavy - třeba Adrieny Šimotové nebo Zdeňka Berana - tak mi poslal uctivé dopisy s žádostí o zapůjčení některých obrazů z Musea Kampa. Vždycky jsem mu vyhověla.

Jste velkorysá, zdá se.

Nedělám to přece pro Knížáka, ale pro umělce, kteří si zaslouží mít co nejlepší výstavu. Národní galerie by si však ve svém čele zasloužila někoho rozumnějšího, někoho, kdo by měl umění opravdu rád.

Mimochodem, Milana Knížáka dosadil na ředitelský post ministr kultury Pavel Dostál, který zase vám pomohl prosadit moderní architektonické prvky na Sovových mlýnech.

Měla jsem ho moc ráda. Nebýt něj, muzeum vypadá jinak, památkáři nechtěli povolit skleněnou věž od Mariána Karla ani lávku od Václava Ciglera. Vypadalo to špatně, ale ministr Dostál se za mě naštěstí postavil - i proti památkářům. Bylo to podivné, byla jsem obviňovaná z toho, že chci zničit Kampu a její střešní krajinu, byla kolem toho spousta hysterie.

Někdo totiž protlačil do novin špatné vizualizace, které ty moderní prvky nadmíru zvýraznily, a už se to rozjelo... Ale ministr se ukázal jako člověk, který má selský rozum a sílu něčemu pomoci. Nevím, jestli se nějaký další takový na jeho místě objeví.

Po letech nikoho nenapadne na architekturu Sovových mlýnů nadávat, vlastně už ani nikdo neví, proč to tak bylo, protože kdo sem přijde, tak se tomu jen obdivuje. To muzeum přece vzniklo v jednadvacátém století a ta doba, v níž byla budova rekonstruovaná, se v ní nějak musela projevit.

Když Václav Klaus nedávno v Jízdárně Pražského hradu zahajoval výstavu Josefa Čapka, pochlubil se svým zájmem o české výtvarné umění. Už se na ně byl podívat v Sovových mlýnech?

Ne. Zachoval se ke mně hrozně, přitom na začátku devadesátých letech jsem se účastnila jeho předvolebních kampaní. Před několika lety jsem ho potkala na slavnosti 4. července na americké ambasádě a připomněla mu: Pane prezidente, ještě jste nebyl v Sovových mlýnech... "A kde jsou ty Sovovy mlýny? Ty já vůbec neznám..."

Nabídla jsem, že pro něj pošlu auto. "To mám ale taky," pochlubil se, ne moc vtipně. Příští rok jsem pozvání opakovala: Ještě stále jste, pane prezidente, nebyl v našem muzeu.

Odpověděl něco ve smyslu, že ho urazilo, jakým způsobem jsem je dostala. Cože?! Byla jsem vám tak rozčilená! Nikoho jsem nepodplatila, za nikým jsem nechodila, nedolézala. Chtěla jsem jen darovat umění, které jsem roky s manželem nakupovala, a požadovala jen budovu, kde by mohlo být vystaveno.

Co vám teď dělá největší radost?

Zvířata.

A umění?

To už je tak se mnou složité... Asi bych mohla žít bez umění, ale ne bez zvířat.