Slovenská slavice Smatanová: Zpívám, protože jsem neuměla udržet zkumavku

Dnes pětadvacetiletou slovenskou zpěvačku Zuzanu Smatanovou pro Slovensko objevila vyhledávací soutěž. Od úspěšného debutu Entirely Good se Smatanová nezastavila, během šestileté hudební kariéry získala několik platinových desek, Aurelů i Sláviků, ten poslední v sobotu. Krátce před tím vydala čtvrtou řadovou desku nazvanou Gemini. Tu ambiciózně pojala formou dvojalba.

"O dvojalbu jsem snila dávno. Dokonce už tehdy jsem věděla, že jestli ho jednou udělám, bude se jmenovat Gemini. Nikdy jsem ale neměla tolik písniček, abych tu představu mohla uskutečnit. Až letos," říká Smatanová. "Najednou se ze mě nápady sypaly a já si řekla - nastal správný čas. Že bych něco odložila do šuplíku, o tom jsem vůbec neuvažovala."

HN: První disk, to je vaše klasické pop-rockové písničkaření s kytarou. Na druhém překvapujete určitou teatrálností, místy to zní až jako filmová hudba. Jak jste dospěla k takovému tvaru?

Zhruba před rokem jsem si koupila klavír. A najednou jsem v sobě našla ještě jednu skrytou Zuzanu Smatanovou, která se ukázala skrz jeho tóny. Ty písničky šly ze mě strašně přirozeně, do ničeho jsem se nestylizovala, žádný tón jsem si nevyčítala ani nesmazala. Jednoduše jsem si řekla, že budu poslouchat své druhé já.

HN: Na Gemini lze najít kytarový pop, melancholické skladby s klavírem i tvrdší věci... Jste ženou více tváří, nebo si o to prostě písničky samy řeknou?

Všechny hudební a textové nápady mi dává aktuální nálada. Kdybych byla smutná a někdo by zavolal, že do dalšího dne potřebuje veselou písničku, tak mu hned řeknu, že bohužel - nedostanu ji ze sebe. Neumím tohle oklamat a myslím si, že je to dobře; člověk by se měl řídit tím, jak věci cítí. Těch dvacet písniček ze mě vypadlo během půl roku, za tu dobu se nálad vystřídalo několik. Takže jsem je jednoduše zhudebnila.

HN: Občas vás srovnávají s Alanis Morisette. Jak je to s vašimi vzory?

Vzory už nemám pěkně dlouho. Nejdřív mě dávali do kupy s Avril Lavigne. S Alanis to začalo, když mi narostly dlouhé vlasy a já si je obarvila na tmavo. Děvče s kytarou, které si samo skládá písničky... Do jisté míry chápu, že lidi chtějí mít někoho s někým spojeného. Ale jak plynou roky a já sama sebe znám snad už líp, mám pocit, že ani jedna z těch dam mě nevystihuje. Protože svoje vlastní já mám někde pod kůží a za tím si stojím.

HN: Vaše hudební začátky i vstup na scénu jsou spojené s hudebními soutěžemi. Jak se z této pozice díváte na fenomén SuperStar? Je to degradační reality show, nebo hledání talentů?

Beru to jako jednu z příležitostí pro mladé pěvecké talenty dostat se do showbyznysu a do povědomí lidí. S autorskou tvorbou to ale nemá nic společného. O ní se začíná uvažovat až po skončení soutěže a ve většině případů to začne skřípat. Tehdy se projeví, jestli to interpret dokáže ustát, do té doby je to celé jen jako.

HN: Na pětadvacetiletou zpěvačku jste toho stihla docela hodně. Je něco, čeho ve své kariéře litujete?

Ani sekundy. Kdybych začala zpětně čarovným proutkem opravovat minulost, možná si dnes s vámi nepovídám o nové desce. Kdysi jsem chtěla studovat biochemii, takže třeba bych teď měla v ruce zkumavku a přemýšlela, co s čím smíchám, aby mi vyšla protilátka na prasečí chřipku. Všeho, co mě během mé hudební cesty potkalo, si moc vážím... a vím, že se to událo proto, že jsem tu zkumavku jednoduše držet neměla.