Zvukový náraz hardrockových klasiků Kiss je hodně silný

Američtí Kiss – podle hlasování diváků hudební televize VH1 desátá nejvýznamnější hardrocková kapela všech dob – vydali po jedenácti letech nové studiové album nazvané Sonic Boom. Dlouhá pauza se neobešla bez šrámů. Z klasické sestavy zbyli jen Paul Stanley a Gene Simmons. Legendární spoluhráče Ace Frehleyho a Petera Crisse nahradili kytarista Tommy Thayer a bubeník Eric Singer, oba vyhlášení studioví muzikanti s obrovskou zkušeností s klasickým rockem sedmdesátých let. Podle desky Sonic Boom se zdá, že jim nečinilo žádné potíže zapadnout do rozjetého stroje, ostatně nové album vyšlo až sedm let po tom, co se oba novici ke kapele připojili, takže na aklimatizaci bylo času dost.

Samozřejmě, že už devatenácté studiové album Kiss ničím nepřekvapí. Kapela je od první desky z roku 1974 tak jasně definovaná, že by se z cesty nedalo odbočit jinak než se změnou jména. Co ale překvapí, je kvalita písní. Podle některých kritik jsou to nejlepší skladby Kiss od dob legendárního alba Dynasty z roku 1979. Pravda, největší hity skupiny přišly až po Dynasty, ale to kapela zkoušela při zachování všech svých základních vlastností vplout do lehce popových vod. Bereme-li Kiss především jako hard rockovou kapelu, pak lze souhlasit s tím, že Sonic Boom je návrat k hlavním kořenům. Tak údernou desku Kiss opravdu dlouho nenatočili.

Sonic Boom je esencí toho, za co si Kiss zaslouží v historii rocku svůj pomníček. Jednoduché skladby, postavené na jasném a výrazném úvodním kytarovém riffu, posluchače okamžitě dostanou do jádra písničky - stejně jako by to měly dokázat první tři minuty dobrého akčního filmu. Pak čekáme necelou minutu na to, jak kapela poprvé rozbalí refrén, který je tak chytlavý, že se člověk automaticky přidává ke zpívajícímu sboru všech čtyř členů kapely, nejlépe s rukou vytrčenou ve vítězném véčku nad hlavou.

K tomu patří jednoduchý text, skoro bychom řekli, že sbírka rockových frází, sloganů a přísloví. Není to nic pro intelektuály a občas je to až na hranicích demence. Říká se tomu stadionový rock, a když ho kapela natočí s takovým gustem a energii, jako to dodnes zvládají oba hlavní členové Kiss, jimž je už okolo šedesátky, není v muzice nic emocionálně silnějšího. Opravdu něco jako sonic boom, zvukový ráz, který vznikne, když tryskové letadlo překročí rychlost zvuku.

Jestliže byla za první singl vybrána úvodní skladba Modern Day Delilah, pak nejspíš náhodou. Podobných bombastických skladeb je na albu víc než dost. K potěše svých fanoušků se kapela tentokrát nezabývala takovým zbytečným plýtváním času, jako jsou balady nebo ploužáky, takže všech jedenáct písní tvoří koherentní kolekci řízného koncertního repertoáru, který na následném turné potěší desetitisíce fanoušků včetně českých.

Jedinou nevýhodou nové desky je to, že ve věku, který mají oba vůdčí muzikanti Kiss na krku, se už hity "nedělají". Lidé dávají často nespravedlivě a ze sentimentu přednost starším skladbám Kiss anebo jejich mladším následovníkům a epigonům. Na novou desku se vyplatilo čekat tak dlouho. Za celá "nultá léta" kapela nasbírala tolik materiálu, že mohla na Sonic Boom vybírat jen to nejlepší z nejlepšího. I když je to pouze řadová deska, pro jinou kapelu než Kiss by to byla kompilace největších hitů.