Po téměř devíti letech od smrti baskytaristy a skladatele Milana Hlavsy je na světě Maska za maskou, nové řadové album Plastic People of the Universe, vpravdě prubířský kámen životaschopnosti skupiny. Nedlouho před albem Plastiků vyšla deska Magorova summa, na níž se orchestr Agon a s ním spříznění skladatelé chápou poezie Ivana Magora Jirouse, někdejšího duchovního vůdce Plastic People. Obě alba vydala programově undergroundová značka Guerilla.

Mají právo na existenci?

Titul Maska za maskou je prvním albem Plastiků, na němž se Hlavsa - během svého života výhradní hudební skladatel skupiny - nijak nepodílel. Po jeho smrti sice vyšel s novým repertoárem řadový titul Líně s tebou spím, šlo však o "autorského pohrobka", kterého Hlavsa stihl napsat, ale nestihl natočit.

Plastic People jsou často obviňováni z prázdného přiživování se na něčem, co mělo zaniknout se smrtí vůdčího ducha. Koncertují po celém světě od USA přes Moskvu až po Tchaj-wan. Na obalu nové desky jsou zvěčněni na pódiu pražského Národního divadla, kde vystupují ve hře Toma Stopparda Rock'n'Roll... Nestala se z nich bohapustá trafika?

Chybí tomu řezník!

Tuto otázku mohl zodpovědět jedině nový repertoár. Na vystoupeních PPU znějí nové písně ruku v ruce se staršími a jejich symbióza není nijak křečovitá. Albu Maska za maskou nechybějí nápady, trochu ale postrádá Hlavsovo silové "řeznictví" (řezníkem se Hlavsa vyučil).

Jeho nástupkyně na postu baskytaristy Eva Turnová hraje mnohem jemněji (o chlapském témbru u ní samozřejmě nemůže být řeč), takže "noví Plastici" postrádají dunivá ostináta svého zakladatele.

Na druhou stranu má Turnová coby skladatelka nejméně hlavsovský rukopis z celé kapely - její Pojď s textem Vratislava Brabence je v nejlepším smyslu slova svůdně křehký cajdák. Pod šesti písněmi ze třinácti na novém albu se podepsal kytarista Joe Karafiát, který naopak Hlavsův styl vcelku důsledně ctí, a právě proto v jeho skladbách ona hlavsovská zemitost chybí mnohem citelněji než tam, kde se styl zakladatele PPU tolik nekopíruje.

Nejlepšími momenty alba jsou (kromě zmíněného Pojď ) ty s hlasem, ne zpěvem, ale recitací, saxofonisty a básníka Vratislava Brabence, jehož syrový projev vrátí posluchače do období vrcholných plastikovských projektů - programů Pašijové hry velikonoční, Jak bude po smrti a Co znamená vésti koně.

Kromě Brabence zhudebnili PPU verše Ivana Magora Jirouse i Andreje Stankoviče (je s podivem, že je nevyužil již kdysi dávno Hlavsa), Jiřího Koláře, jehož dvě básně Plastici hráli již počátkem sedmdesátých let, a J. H. Krchovského - trochu nešťastná obsese znovuzrozených Plastiků.

Tygr v Praze, závěrečná píseň Josefa Janíčka, je roztomilým popěvkem s textem Daniila Charmse a připomíná dílka jiné autorské dvojice, totiž Petra Skoumala a Emanuela Frynty (Když tygr jede do Paříže atd.). Maska za maskou občas zbytečně mnoho dluží plastikovské minulosti, coby argument životaschopnosti souboru nicméně rozhodně svědčí.

Setkání podzemních celebrit

Životaschopnost projektu Magorova summa, za nímž stojí orchestr Agon, je mnohem problematičtější. Pět delších kompozic Magorovy summy totiž ukazuje především to, že Jirousovy křehké a niterné verše nejlépe vyniknou při tichém čtení ze stránek knih či při autorově recitaci.

Jakákoliv přepjatost je zabíjí, jak ukázali Michal Nejtek a Marko Ivanović, v jejichž zhudebněních se exaltované zpěvačky zcela míjejí s prostotou veršů. Sám Magor, který během alba nesčetněkrát zarecituje, se stal spíše zábavnou kuriozitou a stavebním materiálem než autorským partnerem.

Z nahrávek často zaznívají digitální repetice Magorových řečí mezi čtením básní, objeví se i historka z mistrova mládí, ale vůbec není jasné proč. Petr Kofroň byl ve skladbě Magor alespoň natolik důsledný, že při své práci s fragmenty Jirousovy řeči zcela rezignoval na jejich sémantickou funkci a zabýval se pouze jejich zvukovou kvalitou coby jedním z hudebních nástrojů. Jeho svižná čtvrthodinová skladba je také tou nejlepší hudbou na disku, který jinak vyznívá jako poněkud samoúčelné "setkání celebrit."