Britský pěvecký zázrak Susan Boyle může zachránit už jen Armáda spásy

V roce, kdy natočila své vánoční album Iveta Bartošová, nemohla být žádná nahrávka zpěvačky středního věku horší než její. A to i přesto, že se o to legendární Susan Boyle na svém debutu snažila, seč mohla.

Těm, kdo jsou mediálním společenským světem nepolíbeni, připomeňme, že Susan Boyle je letos devětačtyřicetiletá, lehce prostoduchá skotská stará panna, která loni 11. dubna uhranula diváky britské verze SuperStar procítěným provedením notoricky známé árie I Dreamed A Dream z muzikálu Les Misérables.

I když soutěž nakonec nevyhrála, záznam jejího vystoupení se stal senzací na YouTube. Přehrálo si ho přes sto milionů lidí, z nichž mnozí slzeli soucitem nad stárnoucí ošklivou osamělou ženou a atmosférou touhy, kterou dokázala své písni vtisknout. I Dreamed A Dream je rovněž název prvního alba Boyleové, jež vyšlo těsně před loňskými Vánocemi.

Krocení Jaggerových koní

I Dreamed A Dream je statisticky jedna z nejúspěšnějších desek právě uplynulého desetiletí, a to dokonce na obou stranách oceánu. Přes sedm set tisíc prodaných nosičů v USA během prvního týdne je na dnešním trhu rovno zázraku.

Pro srovnání - novému albu Bon Jovi vydanému těsně před debutem Susan Boyle stačilo na první místo 163 tisíc nosičů za týden. To dokáže mediální mánie.

Většinu desky Susan Boyle tvoří přejaté skladby. Zpěvačka miluje balady, a tak je víceméně celá nahrávka ve velmi pomalém tempu a v těžce se valících sirupových aranžmá se vznešeným klavírem, Hammondovými varhanami a s nekonečnými lesy smyčců.

Pomalé, srdceryvné tempo vyfasovala i původně tak radostná melodie jako starý hit The Monkees Daydream Believer ze šedesátých let.

Někdy může být takový posun zajímavý. Mick Jagger si asi nikdy nepředstavoval, že se může jeho country & bluesrocková milostná balada Wild Horses změnit v sentimentální muzikálovou melodii. Ale fungující melodii!

Podobně dopadlo Madonnino You´ll See. Prostě tam, kde se s patosem zpívá o samotě, odloučení a osamělosti, je Boyleová doma.

Cenou za tuto sebejistotu je nudně monotónní nálada alba. Čtyřicet minut v jednom duchu zpívaných pomalých písní je skoro smrtelných, zvlášť když producenti desku ve třech momentech nastavili nejotřepanějšími církevními hymny.

Jednak proto, že tohle je ideální parketa slečny Boyleové, jednak proto, že pro její zpěvácký typ se dnes nové písně píší jen těžko. Kdyby Susan Boyleová nazpívala kolekci nejpopulárnějších hymnů Armády spásy, byla by to v daném žánru pravděpodobně nejlepší deska všech dob.

Ztělesněná Popelka

Možná že právě tudy vede její ideální cesta pro příští léta. Susan Boyle nemá nepříjemný hlas. Naopak, je obdařen krásnou barvou, jíž je v malém množství požitek poslouchat. Její slabinou je ale neschopnost gradovat skladbu. Písně přednáší sice s prožitkem, ale v rovné lince, bez pohybu, napětí nebo vytržení.

Její kouzlo je v principu Popelky, jejímž je ztělesněním, ale jako popové hvězdě jí chybí charisma, vzrušení, dravá a dráždivá osobnost. Když se posluchač po dvou skladbách nabaží lesku efektní produkce, najednou vystoupí na povrch bezbarvost leklé ryby a někdy také prázdnota, překrytá křečovitostí a přehráváním.

Po zkušenostech s produkty, které vytvářejí televizní soutěže, lze ale konstatovat, že debut jejich snad nejslavnější účastnice, mohl dopadnout mnohem hůř.

Nicméně, otázka po budoucnosti talentu Susan Boyle vyvolává shovívavý úsměv. Tohle se nedá se stejným komerčním úspěchem opakovat. A na to, aby se projev Boyleové dál vyvíjel, přezrálá zpěvačka nemá.