Dveře Rudolfina se poprvé otevřely před 125 lety. Nyní disponuje obsáhlým archivem

Uznávaná galerie i věhlasné hudební těleso sídlí v prostorách pražského Rudolfina, které také každoročně hostí prestižní mezinárodní hudební festival Pražské jaro.

První návštěvníci si novorenesanční budovu, v níž za první republiky fungoval československý parlament, mohli prohlédnout před 125 lety, 7. února 1885, kdy byla slavnostně otevřena za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa.

Téhož dne zde byla zpřístupněna i první expozice nově založeného Uměleckoprůmyslového muzea.

Kulturnímu životu v Praze dlouhodobě chyběl stánek, kde by bylo možné prezentovat české umění. Vedení České spořitelny se proto u příležitosti svého padesátiletého trvání rozhodlo Praze takovou budovu dát.

Pozemek ke stavbě byl vybrán v severní části dnešního Palachova náměstí, takzvaného Rejdiště. Podle historiků pochází jméno tohoto území od bývalé jízdárny nebo souvisí s "rejdy" chudiny, která se tady scházela.

Od čtrnáctého do sedmnáctého století bylo údajně na pravém břehu řeky Vltavy smetiště, a poté překladiště dřeva s pilou a několik dalších objektů, které byly demolovány.

V architektonické soutěži na Dům umělců, který by sloužil jako sídlo obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, Uměleckoprůmyslového muzea a Konzervatoře hudby, zvítězil plán Josefa Zítka a Josefa Schulze. Profesoři pražské polytechniky budově vtiskli stejný novorenesanční ráz jako předtím Národnímu divadlu.

Při své práci se inspirovali budovou v té době již požárem zničené Opery v Drážďanech, kterou navrhl architekt Gottfried Semper.

Sedm tisíc signatur, CD a fotografie

Podzemí Rudolfina, kde sídlí Česká filharmonie, skrývá tisíce not, unikátních fotografií, programů, článků i zvukových nahrávek. Orchestr je pořídil za svých 114. sezon Česká filharmonie.

Hudební archiv nejznámějšího českého symfonického orchestru vznikal postupně. V digitální podobě se začal budovat až v 90. letech minulého století s nástupem moderní techniky a archivářské práce pokračují dodnes.

"Chceme vybudovat moderní pracoviště, které by sloužilo orchestru i veřejnosti," řekla ČTK vedoucí hudebního archivu Pavlína Landová. V archivu se nachází téměř sedm tisíc signatur not, na 500 CD a 300 živých nahrávek i databáze fotek, která se stále ještě zpracovává.

"Je leckdy náročné dešifrovat, kdo se na nich nachází a z jaké jsou doby," komentuje Landová. Na založení do fondu čeká ale i tisícovka signatur komorní hudby.

Talichova modrá tužka

Notový a fotografický archiv vlastní každé těleso. Čeští filharmonikové se mohou pyšnit například unikátním prvním vydáním skladeb Antonína Dvořáka, symfonie Asrael Josefa Suka či Sedmé symfonie Gustava Mahlera, kterou autor také s orchestrem premiéroval.

"I po Dvořákově smrti se zde ústně tradovalo, co říkal, a zpětně si to muzikanti vpisovali do not. Takže i takto staré partitury a party jsou nepostradatelné pro práci na nové dvořákovské edici, která se v současnosti připravuje," uvedla Landová. Mnohé partitury navíc skrývají i poznámky významných dirigentů. Mezi ně patří i pověstná modrá tužka dirigenta Václava Talicha.

Orchestr od svých počátků postupně budoval notový archiv a shromažďoval programy koncertů. Tehdy zde nepracoval žádný archivář, o noty se staral pravděpodobně některý z hudebníků. Až zhruba v 50. letech 20. století byl archiv tak rozsáhlý, že bylo zapotřebí věnovat mu prostor. A tak se stal v Rudolfinu samostatným pracovištěm.

Obsáhlost archivu ukázaly povodně

"V archivu máme řadu pozoruhodných titulů a není divu, že se na nás veřejnost obrací se žádostí o zapůjčení. Většinu děl ale půjčit vůbec nemůžeme, neboť se jedná o filharmonické kusy, které v sobě skrývají know how orchestru a o eventuální ztrátě partů už ani nemluvím. Zkrátka, co je filharmoniků, není možné 'vynést z domu'," vysvětluje.

Co se v archivu skutečně nachází, ukázaly podle Landové až povodně v roce 2002, kdy bylo nutné všechen materiál přeskládat. "Voda v archivu naštěstí dosáhla jen do 70 centimetrů a díky preventivním opatřením nepřinesla žádnou zásadní ztrátu," podotkla s úsměvem.

V současné době jsou téměř veškeré hmotné archiválie zabezpečeny elektronicky. Zvídavý posluchač, který Landové zavolá, díky tomu zjistí, na kolika koncertech kupříkladu české filharmoniky řídil Karel Ančerl, nebo kdy jela filharmonie poprvé do Japonska. Za čas se veřejnost zřejmě dočká i databáze na internetu. "Ještě to ale nějakou dobu potrvá, je to zatím hudba budoucnosti," uzavřela archivářka.