Nový román Dana Browna Ztracený symbol se veze na tobogánu popularity

Tajemno. To je klíčové slovo při popisu literární tvorby amerického prozaika Dana Browna (1964). Nebo možná spíše: záhada. Důkazem toho budiž, že ani sám autor neví, proč jeho Da Vinciho kód dosáhl celosvětového úspěchu. Kdyby to totiž věděl, jistě by se v novém románu marně nesnažil o zopakování téhož modelu.

V tomto směru je tedy na tom Dan Brown dnes stejně jako všichni ostatní spisovatelé, kteří se pokoušejí napodobit jeho způsob psaní a dosáhnout obdobného věhlasu a finančního profitu. Neuvědomují si však, že místo už je obsazeno a na něm sedí... Dan Brown.

A ten se stal obchodní značkou, takže mu stačí, když bude právě plus minus recyklovat to, co mělo úspěch - navíc když opět přivede na scénu hlavního hrdinu Andělů a démonů a Da Vinciho kódu Roberta Langdona.

Příznačně tedy americký autor píše romány plné tajemných odkazů a šifer, ale na vyluštění "šifry Dana Browna" je krátký.

Nevšední a atraktivní

Také jeho nejnovější román Ztracený symbol (2009), dnes vycházející v češtině, se bez tajemných nápisů, mřížek a pyramid neobejde. Robert Langdon tentokrát operuje ve Washingtonu, děj románu je stlačen do velmi krátkého časového úseku a točí se kolem zednářů.

A při jeho čtení si mimochodem člověk dobře uvědomí rozdíl mezi tajemnem a tajemstvím, přičemž Dan Brown pracuje výhradně s tím prvním. Zaměřením na tajemno se odkrývá také tajemství autorova úspěchu u čtenářů - všechno tajemné je zde nevšední, exkluzivní, daleko od všedních dní.

Ve Ztraceném symbolu tak čteme o světě, který je tomu našemu vzdálený, je daleko "atraktivnější" - nabízí plno tajemna. A tak nemusíme myslet na velké neznámé našich malých životů. Úniková literatura par excellence - román nám o našem životě neřekne vůbec nic.

A o historii? Ano, některé postavy ve Ztraceném symbolu mají encyklopedické znalosti jako europoslanec Ransdorf. Ovšem to ještě neznamená, že by román odkazoval ke kulturní tradici, daleko spíše v něm Dan Brown prostě používá historická data a umělecká díla.

Prázdnota washingtonské honičky za záhadou, jejíž rozluštění v posledku není k ničemu, je také důvodem, proč tolik lidí na světě romány Dana Browna rádo čte. Postavy se hodně hýbou, ale nijak čtenáři nehlodají do svědomí. Knihy amerického autora jsou tedy úpadkovou formou románů vzdělaných postmoderních autorů, jakými jsou Umberto Eco či třeba Orhan Pamuk.

A pokud se dají prózy Dana Browna nazvat jakýmsi literárním esperantem, pak to jen dokazuje, že čtenářská většina - románů amerického autora se po světě prý prodalo přes osmdesát milionů výtisků - může menšiny sice "přehlasovat", ale rozhodně není následováníhodná.

Svlečená literatura

Zatímco ona čtenářská většina by nikdy do ruky nevzala romány Jamese Joyce, Roberta Musila či Virginie Woolfové - či možná vzala, ale zas by je rychle, znuděně odložila -, pak člověk, který čte literární texty proto, aby v něm něčím pohnuly, je zas odpuzován tím, co nabízejí knihy Dana Browna.

S jeho románovými postavami se totiž čtenář cítí osaměleji, než kdyby zůstal úplně sám - asi jako kdyby prodělával čtrnáctidenní dovolenou na Rujáně ve společnosti požárního žebříku.

To, že knihy nemusejí vždy obsahovat literaturu, ale třeba také obrázky, fotografie či křížovky, už víme. Je dobré si ale také uvědomit, že ne každá literatura je uměním. Romány Dana Browna tak jsou daleko spíše filmové thrillery "nalíčené" jako literární texty.

Zboží k okamžité spotřebě

Což není ani tak elitářské uplivnutí si jako spíše poukázání na to, kam až dnes musí literatura zajít, aby se, co se týče "sledovanosti", vyrovnala jiným médiím - musí ztratit svou podstatu, nesmí jít o texty, které by přinášely řadu nedourčeností, nutících čtenáře k samostatnému uvažování a promýšlení.

Ještě se ale dají výrobky Dana Browna nahlédnout sociologicky. Jako klad bychom mohli totiž vidět, že Ztracený symbol je románem, který v důsledku mediálního humbuku bude zajímat nejen dvacetiletého studenta, ale i jeho matku, a třeba i jeho dědečka - že tedy budou mít společný zážitek, téma k hovoru. Jenže... o takovou společnou zkušenost není co stát.

Ztracený symbol je potravou pro lidi, kteří by se při čtení o normálním dni - třeba i o tom jejich -, kdy se na první pohled nic významného nestalo, v lepším případě rozzívali, v tom horším text zděšeně odmítli číst. Vnímání takových děl, v nichž lze zahlédnout sebe sama, bývá pro literární "esperantisty" palčivé.

Román Dana Browna je však spotřebním zbožím, které stačí pouze spotřebovat. A pak bude nahrazeno dalším zbožím, které bude rovněž žádat o pozornost - o to, aby bylo taktéž spotřebováno. A když roste spotřeba, jsme všichni tak nějak spokojení - a umění už není vlastně ani potřeba.