Sade, jedna z nejsvéráznějších popových vokalistek, se po 10 letech vrací s novým albem

Ke konci roku 1983 se zdálo, že je na anglické scéně na spadnutí nová fúze rocku a jazzu. Nazíráno z dnešního hlediska, většina z kapel, které tento jev signalizovaly, byla tak obskurní, že se nakonec žádná významnější fúze nekonala.

Přesto však se v té době objevila v Londýně modelka a zpěvačka, napůl Nigerijka, napůl Angličanka, která se na pomezí popu a jazzu pevně usadila a našla si i řadu následovnic. Měli bychom si být ale vědomi toho, že pod jejím jménem Sade se neskrývá jen jeden z nejsvéráznějších hlasů popu, nýbrž i její tříčlenná doprovodná skupina.

Hypnoticky temné vášně

Album Diamond Life, jímž Sade v půlce následujícího roku debutovala, patří k nejúspěšnějším deskám osmdesátých let. Dodnes uchvacuje svou elegancí, stylizovaným rhythm-and-bluesovým projevem z mondénního jazz klubu hluboko po půlnoci a zpěvaččiným neobvykle temným sexy altem.

Po třech deskách Sade zpomalili tempo a další kolekce nového materiálu vydávají v neobvykle dlouhých intervalech - jednu desku za deset let. Ohlas alb z let 1990 a 2000 ukázal, že to není špatná strategie, protože se do hodiny hudby vměstná jen to nejlepší z nejlepšího, co za desetiletí vznikne.

Jde to ovšem jenom za předpokladu, že umělec má na svém kontě celkem padesát milionů prodaných desek a má tedy z čeho žít.

Deset let od předchozí desky Lovers Rock z roku 2000 minulo a jednapadesátiletá zpěvačka a její skupina se právě přihlásili s novým albem Soldier Of Love. Příznivci jejího značně stylizovaného projevu mohou být spokojeni. Pořád je to týž hypnoticky temný a vášnivě se vemlouvající, místy až tragicky působící hlas jako dřív.

Pár zajímavých posunů na albu sice je, ale celkový styl přetrvává. Kapelník Stuart Matthewman zůstává u kytary a svému saxofonu, který definoval sound kapely v začátcích Sade, se věnuje jen výjimečně. Bohužel. Dobrou zprávou je, že dnešní Sade používají méně elektroniky než na předchozích dvou albech. Jejich zvuk je tím vyváženější.

Oheň skrytý v pomalosti

Matthewman, Sade a jejich dva kolegové jsou mistry detailů. Nelibují si v sólech, ale v konstrukci skladeb, které musejí být zvukově hutné a mnohovrstevné. Pod zpěvaččiným hlasem jdou, či spíše pozvolna kráčejí monotónní rytmické smyčky, v nichž živá basa splývá s naprogramovanými bicími a mohutnými doprovodnými akordy kláves do jednoho nerozbitného celku.

Mezi oběma celky, hlasem a rytmikou, se neustále něco odehrává. Všechno je však váženo na lékárnických vahách, často hluboko v pozadí snímků. Vynořují se motivy akustické a elektrické kytary, po jamajsku zkreslené ozvěny vedoucího hlasu, křehké i syrové elektronické zvuky, decentně skryté brejky trumpet - a v jedné chvíli zazní dokonce i pár akordů na ukulele.

Jak je u dnešních desek zvykem, největší trháky jsou umístěny od první do páté skladby v pořadí. Kdyby zůstalo jenom při těchto pěti skladbách, Sade by měli pětihvězdičkovou desku. Zvláště první dvě písně patří k tomu nejlepšímu, co kdy natočili.

Album startuje písní The Moon And The Sky, zalitou měsíčními smyčci a poledně ohnivým notivkem elektrické kytary, evokujícím cosi nenapodobitelně španělského, co známe z Roderigovy slavné skladby Concierto d´Aranjuez.

Dramatická atmosféra pak zhoustne při následující tiulní písni Soldier Of Love, postavené na dráždivém motivu umělých smyčců a vojenských bubnů, které jako by opsali z nějakého ruského válečného dokumentárního filmu. Sade navíc výjimečně používá nejen svůj vlastní druhý hlas, ale v některých momentech celý sbor.

Současně potvrzuje starou pravdu, že v jejím provedení je i rychlá skladba pomalá, což však nevylučuje fakt, že z každého okamžiku písně tryská skrytý oheň.

V tomto ohledu je velkým zážitkem bolestivé roots reggae Babyfeather nebo Long Hard Road s efektním partem akustické kytary.

Pak už album trochu ztrácí na tempu. Na zbytku desky Soldier Of Love nepochybně nalezneme zajímavé kompozice, na nichž je občas znát, že v době, kdy si Sade dopřává dlouhých pobytů ve svém milovaném Španělsku, pracují její kolegové pod názvem Sweetback s osobnostmi newyorské soulové scény.

Někdy ale zpěvačka až nebezpečně balancuje na hranici stylizované unylosti. Pokud se však v minulých letech tvrdilo, že Sade má následovnici v podobě populární Dido, tak to ani náhodou. I ve svých slabších okamžicích je nenapodobitelná. A určitě i nepřekonatelná.