Zápas jménem psaní: nový Franz Kafka v Čechách ležící, spící

Franz Kafka je typický přeinterpretovaný autor dnešní doby: ve světě, u nás je zatím co dohánět. Jen za poslední rok o něm přibyly v češtině minimálně tři důležité knihy.

Torst vydal Hovory s Kafkou od Gustava Janoucha, jednu z nejvlivnějších mystifikací, jaké zná moderní literární historie - Gustav Janouch si většinu Kafkovi připisovaných výroků vymyslel, což mu odborná veřejnost na půlstoletí spolkla.

Zápas jménem psaní

V Nakladatelství Franze Kafky vyšla práce německého filologa Hanse Dietera Zimmermanna Jak porozumět Kafkovi (v originále s názvem Kafka pro pokročilé), seriózní pokus vyložit stokrát přebraného autora nově a přitom bez znásilnění ducha jeho textů.

A nyní, do třetice, je tu z produkce dosud málo známého brněnského nakladatelství B4U Publishing kniha českého germanisty Josefa Čermáka s titulem Zápas jménem psaní.

Čermákově knize patří ve zmíněné trojici výsadní postavení, naznačené už jejím grafickým řešením. Publikace uložená v luxusní krabici se skládá ze dvou "knih": první obsahuje Čermákův životopis Franze Kafky, v druhé jsou jako v pořadači uloženy faksimile Kafkových rukopisů.

To vše dohromady ve formátu, na jakém se za Kafkových časů úřadovalo - tento text se prostě má číst ze stejných papírů, na jaké pražský autor kdysi v noci vrhal své texty.

Celek pak chce čtenáře oslovit trojím rovnocenným způsobem: Čermákovým textem, citacemi z díla Franze Kafky a obrazovým materiálem. Dohromady to funguje.

Z Prahy na západ a zpět

Je to dosud nejucelenější a nejvyváženější kniha o Franzi Kafkovi vzniklá z českého pera. Konečně se jí splácí dluh, který česká literární historie a věda vůči nejslavnějšímu pražskému spisovateli měla. Sotva k tomu mohlo být povolanějšího autora.

Josef Čermák (1928), kdysi žák Václava Černého a dlouholetý redaktor a šéfredaktor Odeonu, patří po desetiletí ke špičce české germanobohemistiky. Napsal o Franzi Kafkovi několik knih, přeložil jeho romány Nezvěstný a Proces i část deníků. Spoluzaložil Společnost Franze Kafky, pomohl vymyslet stálou expozici pražského Muzea Franze Kafky...

Na jeho knize je vidět, že objekt svého zájmu vstřebával po desetiletí. Naučil se mu při tom sloužit tak, aby sám nikde nerušil a nevyčníval. Text o jednom z nejobtížnějších autorů moderní literatury neodráží žádnou osobní ambici. Josef Čermák samozřejmě vychází z erudice germanisty, nečiní ji však podmínkou čtenářova porozumění textu. Podobně kdysi usiloval o vlastní střízlivý výraz i sám Franz Kafka.

Životopis rozdělený do pěti kapitol pojednává o Kafkově rodině, přátelích, zaměstnání, vztazích k ženám i o jeho nemoci - a na tomto biografickém půdorysu pochopitelně také o Kafkových textech. Možná, že to nejpozoruhodnější na celé knize je však obsaženo v kapitole, která životopisu předchází. Má název Cesty ke slávě a Josef Čermák v ní pojednává recepci Kafkova díla ve světě a hlavně u nás.

Autor prostě hned v úvodu klade otázku, která se jinak připomíná jen příležitostně: proč Franz Kafka, nejproslulejší pražský rodák, je dodnes doma mnohem víc ve světě - od Francie po Argentinu - než v Čechách?

Ačkoli překlady Mileny Jesenské byly kdysi, ještě za autorova života, vůbec prvními jeho převody do cizího jazyka, Franz Kafka k nám nakonec po půlstoletí dorazil oklikou "ze světa": do českého povědomí ho v šedesátých letech protlačil význam, který si jeho dílo mezitím získalo na Západě.

Josef Florian versus S. K. Neumann

Otázka, proč Franz Kafka dodnes proniká do českého světa tak složitě, je pro Josefa Čermáka otázkou zásadní. A odpověď, kterou nabízí, říká, že pro umělce tak oproštěného od jakékoli tendence bylo obtížné být pochopen v prostředí, kde tendenční - předem nějak zaujatá - je skoro každá myšlenka.

Autor připomíná, že oba objevitelé Franze Kafky v Čechách, staroříšský Josef Florian a marxista S. K. Neumann, se snažili přizpůsobit spisovatele své víře, jednou spirituálně katolické a podruhé anarchokomunistické.

I pozdější čeští vykladači si podle Josefa Čermáka Franze Kafku jen obtížně dovedli představit jinak než jako sebe sama. Nerozuměli mu v jeho snaze dosáhnout psaním nejhlubšího vnitřního klidu, "jako když je člověk mrtvý", a tím vyjádřit to nejbytostnější, čeho je člověk schopen.

Představovali si ho pozemsky, jako člověka, který od čtenářů a od celého světa jako oni také pořád něco chce - například přesvědčit je o tom, že svět je špatný a má být změněn.

Čermákovy "dějiny recepce Kafky v Čechách" však neodkazují jen k interpretům ideologizujícím. Autor se pozastavuje také nad pasivitou české univerzitní germanistiky, jež za první republiky nezareagovala na německá vydání Kafkových románů a próz z pozůstalosti, které ve světě založily spisovatelovu slávu.

Ačkoliv nejslavnější Kafkův interpret Max Brod žil až do roku 1938 v Praze a vydával zde v němčině Kafkovo souborné dílo a napsal jeho životopis, v práci českých germanistů se to neprojevilo.

Interpretace od nejlepších

V jiných zemích tehdy Franze Kafku začali překládat a interpretovat ti nejlepší spisovatelé: v Maďarsku Sándor Márai, ve Španělsku José Ortega y Gasset, v Argentině Jorge Luis Borges, ve Francii André Breton, Jean-Paul Sartre, Albert Camus.

U nás tuto roli heroicky a osaměle plnil překladatel Pavel Eisner. Pochopil, že Franz Kafka patří na vrchol světové literatury a v roce 1935 přeložil jeho Zámek, nedokázal však zabránit tomu, aby si text tentokrát pro změnu ideově neuzurpovali surrealisté.

Od nich přes Skupinu 42 se později zrodila česká představa o Franzi Kafkovi coby představiteli grotesknosti, ačkoli ke světu promlouval mnohem spíš de facto opak: jeho tragický životní pocit.

Nacionalismus, či antisemitismus?

Patnáctileté poúnorové kafkovské temno ukončila v roce 1963 liblická konference, i ji však Josef Čermák nahlíží jinak, než bývá běžné.

Nikoli jako duchovní prolog pražského jara, ale jako záminku k rozpoutání diskuse ve vedeních tehdejších komunistických stran ve Francii, Rakousku, Itálii a dalších zemích o tom, kam směřuje kulturní politika v socialistických státech a může-li mít styčné body s kulturou na Západě.

I o Liblicích podle autora dodnes platí totéž co o Franzi Kafkovi: ve světě je význam konference oceňován víc než doma.

V odpovědi na otázku, proč je mezi současnými zájemci o Franze Kafku tak málo Čechů, nabízí Josef Čermák trojí nejpravděpodobnější odpověď:

1) O Franzi Kafkovi se u nás přes čtyřicet let nuceně mlčelo, starší generace ho neznají a nemají o něm mladším co říci.

2) Nezájmem o Franze Kafku je vinen přetrvávající protiněmecký nacionalismus, případně antisemitismus.

3) "Anebo se mstí fakt, že Češi dosud nedokázali začlenit německo-židovskou pražskou i mimopražskou kulturu, ani její vrcholné představitele, se samozřejmostí a patřičnou hrdostí do kultury, dějin a života své země a Kafkova rodného města?"

Ke které z nabídnutých odpovědí se Josef Čermák přiklání, naznačuje jeho doporučení ukazovat, že "Kafka patří i Čechům". Ve své knize se o to velmi vážně pokusil.