Malíř Sýkora, který dobyl svět počítačovou malbou, vystavuje v Praze

Když před devíti lety otevírali ve Vídni nové muzeum moderního umění MUMOK, jeho progresivitu a světovost demonstroval obraz Zdeňka Sýkory. Ostře barevné Linie č. 137 se staly logem nové instituce, na několik měsíců rozsvítily tmavě šedou fasádu krychlové novostavby.

Jiný Sýkorův liniový obraz si pro stálou expozici před třemi lety vybrali kurátoři pařížského Centre Pompidou, kteří takto poctili jen dva české umělce. Tím dalším Čechem je František Kupka.

Ani třetí příklad neporuší triumfálnost Sýkorovy kariéry. Umělec je totiž oceňován i ve své (obvykle spíš přezíravé) vlasti: K jeho letošním devadesátinám přichystala výstavu nejen Sýkorova dvorní galerie Zdeněk Sklenář, obsáhlou retrospektivu otevřela minulý týden i Galerie hlavního města Prahy v prostorách Městské knihovny. Současně nakladatelství Gallery vydalo velkou knihu Sýkorových rozhovorů.

Náhoda jako princip

Kdyby byl Zdeněk Sýkora středověkým rytířem a měl si vybrat slovo do svého erbu, určitě by jím byla náhoda. Nahodilost je už téměř čtyřicet let jeho tvůrčí metodou, náhoda je také s úžasem rozpoznaný motiv jeho života.

"Žasnu, kolik rozhodujících zlomů bylo dílem náhody, a kdyby jich nebylo, tak můj život vypadal jinak a kdoví, jak bych skončil," říká Sýkora, který se jen náhodou nestal třeba matematikem nebo trenérem.

Malovat začal během druhé světové války, když byly zavřeny vysoké školy a Sýkora šel pracovat na železnici. Po válce vystudoval deskriptivní geometrii. Na vrcholové úrovni se věnoval také hokeji, světovou proslulost ale získal jako malíř, který jako jeden z prvních zařadil do umělecké tvorby počítačový proces.

Nejprve maloval krajinky v okolí rodných Loun (ze kterých se mimochodem nikdy neodstěhoval). Od realismu se dostal k abstraktním obrazům plným barevných skvrn (říká jim flekáče). Sýkora ale hledal dál, místo přírody začal zkoumat zákonitosti malby.

Stále více abstrahoval, zjednodušoval, až dospěl k černobílým geometrickým tvarům - elementům -, které na plátně kombinoval podle počítačem stanoveného systému. Počítač, k jehož využití mu pomohl matematik Jiří Blažek, nahradil "nespolehlivého" autora, který podléhá výtvarným návykům.

Počítačová příroda

Dílo, které mělo být maximálně odosobněné a objektivní však připravilo svému tvůrci překvapení: obraz vystihl zážitek z přírody, tedy něco, o co se s pocitem jisté nedostatečnosti snažil dříve vlastní rukou. Například Šedá struktura, obraz z počátku šedesátých let, připomíná zrcadlení světla na vodní hladině.

"Přestože postupy jsou úplně idiotsky složité a racionální a studené, tak i přes takový systém docházím k ještě volnějším věcem, které jsou přírodě vlastní. Jako bychom byli bratři," poznamenal Sýkora, když místo struktur začal vytvářet linie.

Také barevné pletence různě tlustých čar určuje počítač, Sýkora však dává systému různá omezení - vymezuje barvy, nebo maximální zakřivení, tloušťku linií či jejich počáteční bod. Autor tak ovlivňuje charakter obrazu, ne však jeho konkrétní podobu, která je výsledkem náhody.

Počítačovým výstupem je jakási skica ve formě řady čísel a kódů. Sýkora z nich "vyčte" podobu linií, například jejich pohyb, který jako do grafu přenese na plátno. Obraz často nese stopy tužkou rýsovaných pomocných "souřadnic" a bodů.

Kosmický poslední soud

Retrospektiva v pražské Městské knihovně představuje Sýkorovu práci jako kompaktní celek od nejstarších prací, včetně těch nejdůležitějších. Mezi desítkami zahraničních zápůjček dominuje obří, čtyřdílný obraz Linie č. 24 z Centre Pompidou (na obrázku). Jeho monumentalita a výraz vzbuzující kosmickou závrať vysloužila dílu z roku 1984 název Poslední soud.

Komorní výstava v galerii Jiří Sklenář má název Extrémy a představuje Sýkorovy obrazy a sochy neobvyklých formátů. Je tu diptych - dvě plátna obtékající roh místnosti, jiný obraz visí těsně nad dveřmi, další pod stropem nebo nízko nad podlahou.

Jsou tu Struktury i Linie ze soukromých sbírek, vůbec poprvé se českému publiku představuje série všech osmi struktur, úzkých serigrafií, které se staly předlohou pro mozaiky na ventilačních komínech pražského letenského tunelu, realizovaných v šedesátých letech.