Morávek převedl Gogolovu Ženitbu do snových obrazů

V Gogolově Ženitbě, poslední premiéře Divadla na Vinohradech, se neocitneme v očekávaném světě známé ruské komedie, nýbrž v esteticky vypjatých, snových obrazech. Pozadí groteskním situacím tvoří třeba nadreálné symboly plodnosti a manželské sexuality: dýně ve všech velikostech nebo panenky - nenarozené děti.

Režisér Vladimír Morávek ve své inscenaci Naprosto neuvěřitelná událost: Ženitba předznamenává pozdější autorovy depresivní, vyšinuté stavy nebo náboženský fanatismus z konce jeho života.

Je za dveřmi čertovina? 

Touto optikou se směšné, zpackané námluvy úředníka Podkolatova (Viktor Preiss) a měšťanské dcerky Agáty (Veronika Žilková) jeví jako bezmála metafyzická záležitost a spojení muže a ženy jako náboženský obřad, svátost, jíž není snadné se přiblížit.

Takový výklad souzní i s tématy jiných Morávkových režií, které sledují groteskní trapnost milostného dobývání, bezbrannost a bezradnost muže stojícího v předsálí třinácté komnaty a za dveřmi je buď zázrak lásky nebo... nějaká čertovina.

O lidskou duši se na jevišti přetahují oplácáný anděl, spiklenecky pomrkávající Kupido (Michal Novotný) se zlomyslným, všudypřítomným zlem, babou dohazovačkou Teklou. Ta se nejdříve objevuje v trojné podobě (Martin Stropnický, Lucie Juřičková a Lucie Polišenská) a posléze se rozmnoží do sboru zlomyslných čumilů v černých kožených gestapáckých kabátech.

Pro herce (nakonec i pro diváky) je Morávkova koláž náročnější úkol než klasické Gogolovo komediální schéma. Už pro komplikovanou kompozici, která nově sestříhává původní situace a v níž jednu z hlavních rolí hraje hudba (Petr Hromádka), lidové i liturgické písně.

Kočkarev se kočkuje

Přestože se postavy objevují ve složitém, pro komedii skoro nevděčném a symbolikou možná až příliš zatěžkaném prostoru, charaktery Gogolových postav zůstávají v podstatě nezměněné.

Viktor Preiss i Václav Vydra (Kočkarev) stojí ve snovém terénu zaplaťpámbu na pevné zemi šťavnatého realismu a jejich figury ani na okamžik neztrácejí psychologicky věrohodné obrysy. Souhra těch dvou je zábavná nejen obsahem, řešením situací, ale i formou (hravé reakce, nečekané intonační pointy...).

Viktor Preiss založil Podkolatova na variacích mentální a tedy i fyzické zpomalenosti, která čas od času překvapivě vyústí v legrační záchvat aktivity. Podkolatovův "vnitřní čas", jeho melancholická apatie, schopnost zamotat se do vlastních myšlenek jako do pavučiny, krásně kontrastuje s vitální pohyblivostí a entuziasmem jeho kamaráda Kočkareva, který naopak často jedná dřív, než myslí.

Jejich jevištní vztah je natolik silný, že téma "kočkujícího" se chlapského přátelství se zdá chvílemi důležitější (a zábavnější) než to, oč tu vskutku běží - totiž námluvy.

Výtvarné dílo na pohled

Veronika Žilková v roli nevěsty Agáty se tak až příliš často ocitá v trpné úloze bezduchého ženského objektu, který dělá nešťastné obličeje. Je se svou staropanenskou, mimoňovitou a zároveň dětinskou slečnou na jevišti nesvá a až příliš sama. Vypadá to skoro, jako by tříšť nelogických reakcí svědčila nejen o Agátině zmatku, ale i jisté herecké panice.

Martin Stropnický se krásně zabydlel v Teklině dámském oblečku s detaily jak z erotické show a střílí na všechny strany babské jedovatosti s neskrývanou chutí.

Černo-bíle komponovaná scéna Martina Chocholouška je opět dotažená do posledního detailu, vše do sebe zapadá jako jin a jang, ojedinělé barevné akcenty nejsou prvoplánové. Společně se stylově vytříbenými kostýmy Sylvy Hanákové vlastně tvoří výprava samostatné výtvarné dílo zřetelně vypovídající o tématu Morávkovy gogolovské vize.