Román Temná komora Damoklova doprovází doporučení Milana Kundery

Ne náhodou se román nizozemského autora Willema Frederika Hermanse jmenuje Temná komora Damoklova. Nad ústřední postavou totiž visí pověstný Damoklův meč.

A příběh je také umístěn do jedné z temných komor dvacátého století, totiž do období druhé světové války.

Temná komora však hraje v románu úlohu i v nepřeneseném smyslu. Hlavní hrdina, trafikant Osewoudt, je totiž často pověřován vyrobením důležitých fotografií.

Snímky vyvolané v temné komoře mají pomoci odbojářům - mají vnést určité světlo do země, která je plná hnědých vojáků a kde všichni musejí mít na oknech zatemnění.

Jenže fotografie, jež měla věrně zachytit něčí tvář, může také skončit jako černý čtvereček. A to, co mělo být dějinným rozbřeskem, se může rázem proměnit v rychlé stmívání...

Obsazené Holandsko

Willem Frederik Hermans (1921-1995) se českým čtenářům představuje poprvé až patnáct let po své smrti.

Na druhou stranu má ovšem jeho román Temná komora Damoklova (1958) místo doslovu český překlad článku, jejž právě o tomto románu napsal před třemi lety do Le Monde Milan Kundera.

Ten potvrzuje svou pověst bystrého esejisty i to, že jeho chvála Hermansova románu zdaleka neznamená, že jde o sousto výlučně pro "hóch" intelektuály.

Nizozemský autor ve svém románu použil obvyklé prostředky. Nepřehledností situace může upomenout na Duhu gravitace (1973) Thomase Pynchona, netečným, avšak poutavým popisem horečných okamžiků na román Všechno, jen ne hrdina (1959) Rudolfa Lorenzena, fotografickým motivem na proslulý snímek Zvětšenina (1966) Michelangela Antonioniho a thrillerovou zápletkou a psychologickými prvky včetně motivu dvojnictví zase třeba na poválečné prózy Egona Hostovského.

A co se týče postavy Osewoudta, podstatná je také jeho fyziognomie - je nevelkého vzrůstu a jeho věčnou nedospělost jako by signalizovalo to, že mu nerostou vousy. Tento "infantilní" motiv zase nejvíce proslavil Günter Grass v Plechovém bubínku (1959).

Tím ale nemá být řečeno, že by Hermans svůj román smontoval na nějakém literárním smetišti. Ostatně, zmíněná díla vznikala buďto souběžně, nebo se dokonce objevila až později než Temná komora Damoklova. A lze snad dokonce říci, že čtenář by období, kdy román vznikal, zhruba určil už jenom ze samotného textu.

Je totiž těžko postižitelné, avšak přece jen patrné to, že Hermans na rozdíl od mnohých současných literátů neskládal román od stolu z nastudovaných a odposlechnutých atraktivních historických detailů a příběhů. Nizozemský prozaik "pouze" zachytil atmosféru v rodné zemi během války - i proto ji tolik nemusel zdůrazňovat, ilustrovat v každém momentu románu.

Kdo má židli, ten bydlí

Autorova ruka je však patrná v konstruování Osewoudtova příběhu. Trafikant je "náhodně" zatažen do odboje tajemným Dorbeckem. Při akcích si počíná dobře, ovšem ihned po válce se stává člověkem, který zkrátka nemůže mít štěstí - jen smůlu. A tak je vnímán jako všechno možné, jen ne hrdina.

Hermans na Osewoudtově osudu tedy také ukazuje, že jasné rozlišování mezi dobrem a zlem skončilo s posledním výstřelem druhé světové války. Váleční hrdinové nejsou vítězi - těmi jsou na důležité židle bleskově usednuvší byrokrati.

Temná komora Damoklova je románem, jenž může zaujmout široké publikum. Neboť pochází z doby, kdy příkop mezi vysokou literaturou a tou populární nebyl ještě tak široký - kdy jedno nevylučovalo druhé.