Nic pro Limonádového Joa. Koňská opera v Paříži se hraje beze slov

Pařížská smetánka se sjíždí na severovýchodní okraj francouzské metropole do Aubervilliers, kde si potetovaný holohlavý herec, který si říká Bartabas, postavil dřevěné šapitó pro svou velkorysou magickou show s koňmi Darshan. Dvaapadesátiletý Francouz, považovaný za jednoho z nejtalentovanějších trenérů koní na světě, tady vytvořil pohádkové divadlo. 

Bartabas, vlastním jménem Clément Marty, skupinu založil před pětadvaceti lety s cílem zkombinovat herectví s jezdectvím. I když tématem jeho show je vztah lidí a koní, nejedná se o běžnou cirkusovou drezuru - koně ržáním neukazují, jak umí hezky počítat, na pokyn důtkami neskáčou přes překážky, ale společně s herci jsou součástí odvíjejícího se příběhu doprovázeného zpravidla živou hudbou.

A kouzlo pro diváka spočívá v tom, že Bartabas zcela svobodně míchá a nechává prolínat obrazové nebo hudební odkazy na kultury, jež měly silný vztah ke koním. Výsledné představení není ani cirkus, ani divadlo, ani jezdecká show, ale něco na pomezí žánrů - skupina sama sebe nazývala koňským kabaretem, pak koňskou operou a nakonec koňským divadlem.

Mniši, koně, bojovníci 

Její první představení nazvané Cabaret Equestre si získalo velkou popularitu a Zingaro pomalu nastoupilo svou cestu ke slávě.

Za vlády prezidenta Francoise Mitterranda francouzský stát dokonce financoval přeměnu někdejšího vojenského tábora v Aubervilliers na nový domov skupiny čítající na čtyři desítky herců, tanečníků, chovatelů a techniků i s jejich rodinami. Divadlo se vydalo na turné a okouzlilo hlavně diváky v Japonsku a Kalifornii, kam pravidelně vyráží na turné.

Teď se však Bartabas rozhodl, že od podzimu až do léta ve Francii zůstane s novým představením Darshan (název v sanskrtu znamená spatření svaté osoby), a oslaví tak čtvrtstoletí existence skupiny. Nechal k tomu postavit i nové kruhové divadlo. 

Za několika schody a dřevěnou vstupní branou stojí kruhová dřevěná budova připomínající obří mongolskou jurtu, jejíž podlaha je posetá tlustými exotickými koberci, zpod stropu návštěvníky sledují figuríny buddhistických mnichů a mongolských bojovníků střídající se s prvky domácí kultury - starým Citroenem nebo drsným výjevem ze zabíjačky.

Pár desítek kroků do mírného kopce je druhá dřevěná divadelní budova. Nejdříve je však třeba projít stájí, kde v boxech pod křišťálovými lustry klidně postávají bílí, hnědí i černí koně a pozorují, jak se jejich publikum trousí do sálu s neobvykle řešeným kruhovým hledištěm. Místo aby byly lavice postavené po okraji sálu, tvoří jakýsi několikapatrový dort v jeho středu. Jevištěm je pak pruh na jemno nasekané gumy mezi hledištěm a bělostnou stěnou.

Hra světla a stínu 

Světla zhasnou a show může začít. Stěna manéže se ukazuje být projekčním plátnem, na něž se promítá statický obraz. Najednou se výjev rozpohybuje, ale záhy divák zjistí, že to ne obraz na plátně, ale samotné hlediště se pomaloučku otáčí kolem své osy a dává vše kolem do pohybu.

A to je teprve první z bezpočtu chvil, kdy autoři představení uvrhnou diváka do nejistoty a chytře šálí jeho zrak a smysly. Pořád dokola.

Jevištěm pomalu prochází muž vedoucí bílého koně, na jehož hřbetu se vezou dva mladí buddhističtí mniši a čtou si. Zvláštní, tichá suita obchází jeviště jedním směrem, zatímco dortík diváků se otáčí opačně. Když obrážejí druhé kolo, malí mniši spí, jako by to, co bude v představení následovat, měl být jen sen. Pořádně divoký sen.

Za projekčním plátnem se rozsvítí reflektory a na plátně se objeví stín koně, vedle něhož stojí nesouměrně velkým stín člověka. Ten se však záhy začíná zmenšovat, až postava sahá koni sotva po pás. Člověk i zvíře se dají do pohybu, jejich stíny se na plátně prolínají, střídavě zvětšují a zmenšují a jejich obrysy se zkreslují do nepravděpodobných tvarů.

Bartabas rozjíždí bláznivé divadlo stínů, v němž divák nemá jediný záchytný bod, ke kterému vztáhnout perspektivu, rozměry, celý svět se mu před očima začíná rozplývat, nejasné stíny přecházejí v postavy a koně - a postavy a koně se mění ve stíny.

Koně se prohánějí za plátnem ve stínové hře hrůzostrašných obrazů nebo cválají před plátnem, na jejich hřbetu stojí muž v hrozivém kostýmu sestávajícím z růžové baletní sukýnky a plynové masky.

Lidé se proplétají s koňmi v obrazech odkazujících na mongolské pastevce, americké indiány a kovboje doplněné o dramatickou hudbu - upraveného Bacha, big band, tradiční indickou nebo čínskou hudbu.

A pořád dokola

Témata stínohry se opakují do umdlení, ale tempo představení nabírá čím dál šílenější obrátky. Koně běhají rychleji, hudba je čím dál zběsilejší, před diváky defiluje čím dál šílenější směsice postav s hlavy zvířat, kymácející se dřevěné hračky na šňůrce a podivní bojovníci nebo baletky prolétající se obřími bublinami.

Až všechno utichne a jevištěm dokola prochází zase muž vedoucí koně, ale na jeho hřbetu už není žádné mladé mnichy vidět. Už když si divák začne myslet, že po téměř hodině a půl představení končí, začne se hlediště otáčet opačným směrem a za plátnem cválají koně bez jezdců, zatímco před ním běží lidé.

Koně i lidé začínají nabírat tempo, až dvounožci nestačí, odhazují oblečení a neustále padají - nekonečně dlouho běží a padají. Kolikrát oběhnou jeviště, se ani nedá spočítat, až najednou zmizí, ztratí se i stíny koní a ustane hudba. Představení končí.

Po vyčerpávající show se diváci mohou odebrat posilnit do spodní dřevěné jurty za hlasitého nadávání jakéhosi principála s hůlkou, kterého je nutné při odchodu z divadla obejít. Ten jediný mluví francouzsky - po dobu celého představení nepadne jediné slovo, a tak je show srozumitelná pro diváky ze všech koutů světa.

V jurtě se podává menu o třech chodech, které je však dobré si rezervovat předem už při koupi vstupenky - ta stojí 40 eur. Při výběru místa je dobré zvolit řady uprostřed - v první spodní řadě divák sedí až nebezpečně blízko rychle cválajících koní, nahoře se zase jeviště otáčí příliš rychle a člověk může dostat závrať nejen ze šálení režiséra a herců.

Pocity mámení a nejistoty Zingaro Equestrian Thetre servíruje u Paříže až do konce června.