Dokument Olgy Špátové ukazuje, proč nad Prahou nebdí Kaplického oko

Politický dokument i Osobní životopis, tak charakterizuje mladá česká dokumentaristka Olga Špátová svůj film Oko nad Prahou, který měl včera večer premiéru v rámci zahajovacího večera Mezinárodního filmového festivalu Febiofest. Film, který vstupuje do běžné české kinodistribuce v polovině dubna, patří k nejočekávanějším dokumentům letošního roku.

Není divu, neboť téma výstavby Národní knihovny na Letné, jejíž návrh vzešel z dílny britského architekta českého původu Jana Kaplického, je stále živé ještě tři roky po mezinárodní architektonické soutěži, kterou vyhrál.

Olga Špátová sledovala projekt "Chobotnice" od samého počátku. Časosběrný dokument o historii stavby, na němž se jako producentka podílela Eliška Fuchsová, jež se v průběhu natáčení za architekta také vdala, získal loni v lednu nový, tragický rozměr. Jan Kaplický zemřel nečekaně 14. ledna na srdeční zástavu - v den, kdy mu manželka Eliška porodila dceru Johanku.

Fakt, že se své stavby Jan "Johan" Kaplický nikdy nedožil, využila Špátová jako jakési memento. Kvůli tomu, že se režisérka s vdovou po Kaplickém a současně producentkou filmu důvěrně přátelí, ztratila samozřejmě od celého projektu jakýkoliv profesionální odstup.

Sama to ani nezastírá: "Pozorovala jsem, jak se Kaplického štěstí z vítězství v soutěži během několika měsíců mění v trpké zklamání a údiv nad lží a špinavou hrou zmanipulovaných úředníků. Jan Kaplický byl vystavován útokům a zpochybňování stavby z nejvyšších politických míst. Sledovala jsem s kamerou, jak se jeho důstojná osobnost ocitla ve víru šarvátek, které nečekal a dosud nikdy neprožil. Dojímala mě jeho odvaha," netají se mladá režisérka svým obdivem vůči charismatickému architektovi, jenž v roce 1968 emigroval do Velké Británie.

Přes zjevnou neobjektivitu je Oko nad Prahou pozoruhodným svědectvím vzestupu a pádu jedné umělecké ideje - Kaplického sen o knihovně, která bude sloužit lidem, kam budou "dámy chodit krásně oblečené a kde si budou pánové domlouvat svá první rande", se roztříštil o byrokracii, politické půtky, "názorovou nekonzistentnost".

Jak Kaplický ve filmu (vzhledem k okolnostem poněkud eufemisticky) komentuje například přístup primátora Pavla Béma. Špátová jeho slova potvrzuje svérázně - slova a gesta "znepřátelené" strany podkresluje tu flašinetovou hudbou, tu zesměšňující animací. Například ve chvíli, kdy Kaplický hovoří s Bémem, mrká na primátora z rohu nakreslená chobotnička.

Olze Špátové nelze upřít jisté mladistvé nadšení, rozpálenou emotivnost, zaujetí a naléhavost, s nimiž prostřednictvím kamery hájí zájmy svého filmového "hrdiny". Pozoruhodnou práci odvádí s Kaplického kolegy z londýnského studia Future Systems, z nichž mnozí mluvili o svém "šéfovi" na kameru vůbec poprvé. Ve filmu oslovuje Václava Havla, architekty Zahu Hadid, Evu Jiřičnou nebo Kaplického osobního přítele z let studií, zpěváka a vystudovaného architekta Pavla Bobka.

Ten sám ostatně tento týden v rozhovoru pro HN potvrdil: "To víte, že je ten dokument trochu tendenční, ale to je přece přirozené." Bobkova slova dokument přesně vystihují. Kromě "Oka nad Prahou" pozoruje Špátová s neskrývaným dojetím vztah Jana a Elišky, pohnutě sleduje romantickou svatbu v Müllerově vile, ale i Eliščino postupující těhotenství.

Ovšem jedno se Špátové upřít nedá - ve chvíli, kdy Václav Havel předčítá ze svého dopisu Johance Kaplické, neubrání se jistému dojetí a slzám ani diváci v kině.