Knížákovo loučení s Národní galerií má podobu exkluzivní publikace

Jako podpis Milana Knížáka na dějinách výtvarného umění i jako "pomník" jeho dominantního působení v čele Národní galerie, se jeví nová kniha nazvaná 909 - Umění přelomu tisíciletí ze sbírek Národní galerie v Praze.

Graficky krásně provedená publikace prezentuje část sbírkového fondu Národní galerie, jež zahrnuje umělecká díla vzniklá v letech 1990 až 2009, která tato instituce získala.

Pohled na uplynulé dvacetiletí prostřednictvím této sbírky je víc než zajímavý. Totiž o Národní galerii mnohé vypovídá nejen to, co nakoupila, ale také to, za co utrácet nehodlá.

V devadesátých letech byly sbírky Národní galerie doplňovány především o nedávnou tvorbu umělců náležejících před převratem do okruhu tzv. neoficiálního umění. Přírůstkový boom nastal teprve s rokem 2000.

Kdo "nepatří do čítanky"

Milan Knížák již deset let zdůrazňuje prvořadé sbírkotvorné poslání Národní galerie. Tímto argumentem reaguje i na kritiku, které je galerie podrobována právě v souvislosti s chabou prezentací současného umění.

Pokud ve sledování pohybů na současné umělecké scéně Národní galerie nemůže soupeřit s činností srovnatelných institucí jako Galerií hlavního města Prahy či Moravskou galerií, které svými výstavami dokážou vytvářet prostor pro diskusi o současných tendencích v umění, její sbírka je opravdu tuzemským nejrozsáhlejším souborem zachycujícím pnutí na současné umělecké scéně.

Sbírka obsahuje současnou tvorbu autorů všech generací. Kolekce děl starších umělců, například Karla Malicha (ne však již mladších, spjatých například s generací Tvrdohlavých), byly doplněny o jejich pozdější práce.

Mezi zásadní můžeme zařadit některá díla od výrazných tvůrců devadesátých let jako Jiřího Černického, Frederika Díaze či Mileny Dopitové.

Jiná očekávaná jména však úplně chybí. Absence nepřehlédnutelných osobností přelomu tisíciletí - namátkou - provokativního Davida Černého či skupiny Kamera skura, která reprezentovala Českou republiku na benátském bienále v roce 2003, udiví stejně jako fakt, že Národní galerie nezachytila současné polohy díla mezinárodně uznávaného Jána Mánčušky či projekty Kateřiny Šedé.

Všeho dočasu

Vedle toho část akvizic odvozuje Národní galerie od svých výstavních, akcí jako je mezinárodní trienále či plošné mapování "nejmladších" autorů školními přehlídkami a Cenou 333 pro umělce do třiceti tří let, ze kterých jsou pořizována díla takřka neznámých tvůrců.

Budování sbírky z velké míry umožňují dary významných sponzorů, anonymních dárců a především česko-švýcarské nadace Jany a Milana Jelínkových, jež nakupuje mladé umění na radu ředitele Národní galerie a rektora Akademie výtvarných umění.

Do profilu sbírky se výrazně otiskl též v polistopadových dějinách galerie ojedinělý dar Jiřího Valocha, který před sedmi lety poskytl svou rozsáhlou sbírku zaměřenou na konceptuální umění.

Klíčem k plánu rozšiřování sbírky se zdá známý názor Milana Knížáka, který vyslovuje i v úvodu katalogu, že "odolávání módním trendům považuje za nejzásadnější klad současné NG". Lze však vymknutí z obecného trendu považovat za přednost největší české umělecké muzejní instituce?

Kvantita, ne kvalita

Namísto reprezentativního záznamu toho podstatného, co se v umění v dané době odehrálo, se Národní galerie zaměřuje na co nejširší podchycení různorodých tendencí silně subjektivním výběrem bez ohledu na současný kritický diskurz.

Podává tak alternativní obraz dějin umění. Významné rozmělňuje v mnohé. Kvantita převažuje nad kvalitou. Přitom hlavní ředitel sbírky Tomáš Vlček uvedl před časem v rozhovoru pro časopis Reflex: "Nejde o kvantitu. Počet objektů nedává žádnou záruku, že expozice bude dobrá. Nejlepším příkladem toho je londýnská Národní galerie, která vlastní jenom několik stovek uměleckých děl. Nakupuje ovšem jen ta nejlepší." Toto ovšem rozhodně není akviziční strategie Národní galerie.

Utváření sbírky je dlouhodobý proces a absence díla řady umělců je snad jen dočasným stavem, zvláště v čase diskusí o odchodu Milana Knížáka z postu ředitele.