Naše ceny mají lidi spojovat, myslí si Pavel Mandys, zakladatel cen Magnesia Litera

To, že se čtenářská obec o knihách dozví, už jsme dokázali. Ale ještě to neznamená, že bychom lidi uměli zvednout z křesel, aby si ty knihy šli koupit, říká novinář Pavel Mandys, zakladatel výročních knižních cen Magnesia Litera.

Letošní, devátý ročník přinesl výrazné změny pravidel o hlasování, z něhož 18. dubna vzejde Kniha roku.

HN: Proč došlo letos k tak výrazným úpravám pravidel?

Systém, který jsme nastavili na začátku, fungoval osm ročníků. Loni proběhla uvnitř pořádajícího občanského sdružení Litera obšírná debata o tom, zda cena plní své poslání, totiž propagaci kvalitních knih. Převažující počet členů sdružení měl za to, že se tak děje v nedostatečné míře, a stav chtěl řešit výraznou redukcí vyhlašovaných kategorií. K redukci nakonec došlo - protože spoustě lidí kategorie připadaly nepřehledné - ale v kompromisní variantě, která dál zachovala ten fakt, že Magnesia Litera se věnuje všem oborům knižního trhu.

Odpadla Litera za přínos české literatuře, protože se částečně překrývá s jinými literárními cenami, a také nejmladší Litera za publicistiku, která se vrátila do široké kategorie Litera za literaturu faktu.

Knihou roku se pak nemohou stát tituly z kategorií Litera za nakladatelský čin a Litera za překladovou knihu. Chceme, aby zvítězila původní tvorba.

HN: Tato tužba - a jí přizpůsobená pravidla - vypadá na jednu stranu rozumně, ovšem také vyznívá značně manipulativně...

Při koncipování systému kategorií a hlasování jsme si všichni mysleli, že přirozeně budou vyhrávat romány... V britských Costa Book Awards převážně vyhrává próza, občas vyhraje dětská, občas poezie, v Magnesii Liteře už vyhrála díla ze všech kategorií a próza pouze jedinkrát.

Prodeje vítězných knih se zvyšují, často několikanásobně. Bohužel na počátku toho násobení bývají pouze stovky prodaných výtisků, takže když se prodeje zpětinásobí, stále je to na úrovni několika málo tisíc. Prodeje se také zvyšují selektivně, některým knihám, těm čtenářsky přístupnějším, to pomáhá více, těm méně "komunikativním" ovšem nepoměrně méně. Časem to třeba bude stejné jako v zahraničí, totiž, že stejné pozornosti se dostane jakékoliv knize, ale je asi potřeba, aby nejdřív vyhrávala próza, tedy aby se vítězem stala kniha, která má schopnost oslovit širší publikum.

HN: V tom případě by měly vyhrát třeba knihy Michala Viewegha či Petra Šabacha, které jsou navíc často adaptovány pro film. Poroty je ale zatím nepustily ani do nominací.

Porota je kompetentní, jejím úkolem je vybrat tituly podle názoru jejích členů nejlepší a já to neumím a nechci ovlivňovat. Složení porot mají na starosti Obec spisovatelů, Obec překladatelů, PEN klub a další spolky a instituce... Když třeba Obec překladatelů nebyla jednou spokojena s verdiktem poroty, tak ji další rok kompletně vyměnila. A ostatně v kompetenci samotné poroty je zas i to, aby do nominací dodala knihu, kterou nakladatel nepřihlásil - to byl zrovna případ loňské vítězky Bohumily Grögerové. Těmito kroky porota také ukazuje, že se v daném oboru vyzná.

HN: Takže vy jste nyní udělali hodně pro to, abyste vytvořili co nejvhodnější podmínky pro vítězství české prózy. Tato kategorie má dvojnásobný počet nominovaných, a je tak větší pravděpodobnost, že český román uspěje. Jistotu ale pořád nemáte, tu vám "kazí" právě poroty. Co když se to tedy nepovede?

Stát se to může, porotám diktovat nemůžeme. Více pozitivní diskriminace už asi není možné. Nebo si to přinejmenším já teď nedokážu představit a nevím, jestli bych u toho chtěl být.

HN: A myslíte, že to, že musíte dělat takové divné věci, jako je právě pozitivní diskriminace české prózy, je důsledkem nějaké divné situace v české literatuře?

V české literatuře je ta divná věc, že tu nejsou podmínky pro to, aby někdo onen pořádný román napsal. Protože na to člověk potřebuje čas, tedy, aby se psaním mohl živit a nemusel chodit do zaměstnání, které s jeho tvorbou nemá nic společného. V anglické, francouzské a myslím i polské oblasti se kvalitní a nikoliv nutně jen nejprodávanější autor uživit může, zatímco tady Jiří Hájíček pracuje v bance, Petra Soukupová píše sitcom pro komerční televizi a Vít Kremlička sháněl zaměstnání až na pracovním úřadě.

Proto u nás nikdo nepíše jako John Irving, Salman Rushdie nebo Milan Kundera, tedy romány, kde se příběhy splétají. Všichni tady píšou lineárně jako Hrabal, protože to se po večerech dělat dá. Ovšem velká románová konstrukce s řadou vrstev, to už je horší, to potřebuje autor být do svého fiktivního světa ponořený několik měsíců.

HN: Další letošní změnou pak rovněž je to, že o Knize roku má rozhodnout asi tři sta oslovených "odborníků"...

Snahou je k cenám Magnesia Litera přitáhnout co nejvíc čtenářů a také co nejvíc lidí takzvaně od literatury. Čím víc lidí bude hlasovat, tím větší váhu pak vítězství bude mít. Naše ceny mají lidi spojovat, ať to zní jakkoliv směšně či pateticky. Ostatně má asistentka mi říkala, že vy jste hlasovat odmítl...

HN: Ano, protože se nemůžu hlasováním podílet na něčem, o čem se pak budu třeba chtít kriticky vyjádřit. A taky jako "člověk od literatury", jak říkáte, nepotřebuju, aby mi porota předvybírala, z jakých titulů mám volit...

To chápu, ale je to škoda, protože nám jde o to, aby o Knize roku rozhodovalo co nejvíce lidí, kteří literární produkci v průběhu roku sledují... Mluvil jsem teď s Milanem Macháčkem z nakladatelství Paseka a ten mi říkal, že bychom to měli otočit: nominace by měla dělat široká odborná veřejnost a z nich pak volit vítěze odborné poroty... To mi přijde hodno zamyšlení. Uvidíme, co bude příští rok.