Blackbird dokázal, že velké divadlo se nemusí hrát jen na velkých scénách

Milostný vztah jako psychologický thriller ukazuje inscenace hry Blackbird současného skotského dramatika Davida Harrowera.

Na půdě pražského paláce Kolowrat ji s Jiřím Štěpničkou (Raymond) a Janou Pidrmanovou (Una) nastudoval režisér Jiří Pokorný.

Když Una vstoupí do špinavé podnikové místnosti s jídelními stolky, připomíná v černém baloňáku a tmavých brýlích bojovnici z počítačové hry nebo teroristku. Instinktivně ohledává prostor, lovící kočka připravená zatnout drápy do kořisti. Raymonda očividně její přítomnost děsí.

Dcera s otcem? Bývalá zaměstnankyně, která si to přišla vyřídit s šéfem? Pomatená hysterka?

Co je od boha, co od ďábla?

Harrowerova hra je dobře napsaná. Zručně dávkuje informace, konflikty, napětí i chvíle uvolnění, překvapuje. Minulost, která s oběma hrdiny vstoupila do pomyslného ringu, je také divácky atraktivní - vztah kdysi dvanáctileté dívky a dospělého muže patnáct let poté, co mezi nimi došlo k sexu.

Pedofil a bezmocná oběť? Mohl by z toho být nechutný, na excesech parazitující bulvár. Ale text, a především inscenace, tu hraniční situaci zkoumají poctivě. Před námi stojí dva konkrétní lidé, které kdysi jako blesk z čistého nebe potkala osudová láska, jež rozvrátila jejich životy.

Zvláštní, destruktivní, nepochopitelná přitažlivost, u níž není jasné, zda pochází od boha či ďábla, je tu přítomná stále. Čím víc posloucháme argumenty, vzpomínky a pozorujeme jednu i druhou stranu, tím víc rozumíme biblickému: "nesuďte".

Chodec na laně a Lolita

Jiří Štěpnička je výjimečný herec. Vědomá stavba role i spontánní, dokonce hraniční fyzické jednání jsou u něj ve vzácné, přirozené jednotě. Všechno, co jeho Raymond říká a dělá, je jako chůze po laně. Spadne, nespadne? Prozradí se? Vzpomíná si na Unu a takticky dělá, že neví, kdo je? Je to jen zbabělec, který lže? A možná ji skutečně nepoznává...

Štěpnička v této roli působí jako workholik, pro kterého je práce způsobem, jak zapomenout. Jako vášnivý muž, který se snaží ovládnout. Ale stále je někde vzadu otevřená možnost, že to všechno jenom hraje.

Una Jany Pidrmanové je nebezpečná. I jako dospělá žena lolitkovsky, až perverzně krásná, nervově labilní, nevypočitatelná, agresivní i zranitelná. Žena, před níž muž buď uteče, nebo jí propadne. Jsou to naprosto rovnocenní soupeři. Ten třetí se objeví na šokující okamžik až v mrazivém, ale všem - i těm nejhorším - možnostem otevřeném závěru hry.

Režie Jiřího Pokorného vede herce do vypjatých situací, ale není tu ani stín prázdného efektu, jen život v určitém extrému, na doraz. O ten by ostatně v divadle mělo jít vždycky. Navíc inscenace překvapivě racionálně ctí žánr thrilleru, udržuje osvědčenými, ale účinnými fígly (přišla ho zabít?) diváka v iluzi, že jde někomu o život. Ono o něj nakonec jde, ale úplně jinak.

Velká malá inscenace

Jiří Pokorný se představil i jako talentovaný scénograf. Málokdy se podaří mezi starobylým trámovím Kolowratu vytvořit scénu, která by potlačila charakter původního prostoru. Pokorný dvěma zdmi vymezenou místnost Kolowratu zastropil čtverci s osvětlením, které v podobných rychlostavbách u dálnice, do níž je hra situovaná, chatrně překrývají vzduchotechniku a rozvody.

Diváky nechává nahlížet z obou stran.Všechno tu evokuje stav rychle konzumovaného provizoria: mezi vyskládanými panely ještě trčí kusy igelitu, v nichž byly transportovány, po stolech a po zemi se válí krabice od pizzy, umaštěné papíry, nedojedená a odložená houska.

V rámci produkce činohry pražského Národního divadla není tahle malá inscenace vůbec okrajová. Naopak. Svědčí o době, v níž žijeme živěji a otevřeněji, než ty takzvané "velké".