Grus přebírá komiksové žezlo Káji Saudka. Má tvar paličky na maso

Místo za maskou schovává obličej pod kšiltovkou. Místo mocné zbraně se mu za páskem houpá palička na maso. Místo trenýrek nad elasťáky nosí prostě jenom trenýrky a kalhoty ani jedny.

Inspirace superhrdiny z amerických sešitů je zjevná, titulní hrdina úspěšné série Voleman jde ale vlastní cestou.

Podobně jako jeho autor, kreslíř a scenárista Jiří Grus. Jedenatřicetiletý výtvarník z Trutnova je vůdčí postavou českého komiksu, svými výkony a také popularitou navazuje na Káju Saudka.

Ocenění udělované nejlepším tuzemským tvůrcům komiksu nese jméno a podobu krásné lékařky Muriel. A není náhodou, že v kategorii kreslířů ji zatím pokaždé získal Jiří Grus.

V roce 2007 za akční album Nitro těžkne glycerínem vyvedené ve fotorealistické malbě, následující dva roky už dominovala precizní perokresba ve Volemanovi.

V únoru vzešel ze spolupráce nakladatelství Labyrint a Adély Tlachačové Volemanův čtvrtý díl, takže pravděpodobně vyhraje i letos.

Kdo chce zabít Marii?

Zatímco povrchně se Voleman hlásí k nejslavnějším postavám s koncovkou "man", příběhem a jeho podáním se řadí k celosvětové vlně autobiografických komiksů. Jejich autoři sice čerpají náměty z vlastního života, ale mnohdy pro realitu vymýšlejí nejrůznější zlepšováky.

Stěžejní část Grusova vyprávění se točí kolem vztahu Volemana a jeho přítelkyně Marie, kteří se čerstvě nastěhovali do bytu v Holešovicích. Společně tam zažívají dobrodružství surrealistická i lidská.

Absolvent Akademie výtvarných umění, jenž má v oblibě Rembrandta či Nea Raucha, se jejich prostřednictvím vyjadřuje ke svému životu v Praze, která ho během patnácti let udivovala i strašila.

Saudka evokuje zachycení emocí v obličejích postav a jejich živá gesta, epizodky skryté v pozadí nebo důvtipná práce s ručním písmem v bublinách, které mění velikost a tvar podle nálady mluvčího. A také jisté staromilství. Svět Volemana vypadá jako z filmu Kdo chce zabít Jessii?.

Lidé tu znuděně stojí ve frontě na maso, vybavení domácností je jak z pořadu Retro, záporné postavy mají obří kníry, které samy o sobě působí výhružným dojmem. Voleman by si zkrátka na vycházku nikdy nevzal iPod. Možná proto si osmdesátiletý Václav Vorlíček vybral Gruse jako kreslíře pro pokračování Saxany.

Věřte nevěřte

Ústřední dvojice prozkoumává prázdné chodby paneláku a "staré schodiště s hranami zaoblenými podrážkami bot tří generací" nebo se seznamuje s tajemnými sousedy. Chvíli pozorujeme upřímné, ze života vypozorované detaily, jako jsou vnitřní monology partnerů či mazání chleba po sexu, ale jasnou dějovou linku brzy roztříští Skupina Neznámých Bohů (SNB) a Jednotka pro udržení stability polarizační osy.

Voleman, Marie a jejich byt mají v souboji sehrát zásadní roli, v sázce není nic osudovějšího než záchrana světa. A láska.

Je lehké uvěřit, že předobrazem Marie je Grusova přítelkyně, již zmiňovaná Adéla Tlachačová. Už s větším podezřením člověk příjme večerku, v jejímž mrazáku se ukrývá teleport. Osobitý humor a groteskní představy k Volemanovi patří. "Buď se mnou teď vlezeš do mrazáku, nebo celý vesmír, tak jak ho znáš z dokumentárních filmů, přestane existovat," vybízí Volemana montypythonovská hláška.

Gruse omezuje akorát fantazie, nakreslit umí všechno a dokonale. Scénáře jsou proto hodně divoké, nezdržují se vysvětlováním. Kdyby Volemana četl režisér nepochopitelných filmů David Lynch, potupně by požádal o nápovědu.