Franz Kafka a Karel May plují v Henischově knize na jedné lodi

Ta možnost, ta možnost tu je, píše rakouský spisovatel Peter Henisch ve své literární hříčce O touze stát se indiánem (1994).

Možnost, že se 6. září roku 1908 na palubě Velkého Kurfiřta, který vyplul večer předtím z Bremerhavenu a o deset dní později bude v New Yorku, potkali dva autoři zcela rozdílného naturelu: Franz Kafka, stvořitel Josefa K., a Karel May, stvořitel Vinnetoua.

Franz Kafka, tehdy pětadvacetiletý úředník Dělnické úrazové pojišťovny a začínající autor, ovšem na americkou půdu nikdy nevkročil. Měl však již napsaný text o touze stát se indiánem a o pár let později začal pracovat na románu Amerika.

Saský Old Shatterhand

Karel May, v té době starší zámožný pán, na ni sice již vkročil čtyři roky předtím, ovšem bylo to dlouho poté, co na Divokém západě konali spravedlivé skutky jeho nesmrtelní Old Shatterhand a Vinnetou. V roce 1908 se vydává na první velkou americkou cestu, která mu bude inspirací pro čtvrtý díl Vinnetoua.

Pro oba autory-románové postavy tak je Amerika v popisovaném okamžiku fikcí, volným prostorem pro imaginaci, "hladce vysečenou stepí", po níž se dá divoce pádit, jak píše Kafka, "už i bez koňské šíje a hlavy", zato s perem v ruce.

Kafka a May v podání Petera Henische (1943) nad skutečností své americké cesty od samého začátku ztrácejí kontrolu, možná i proto, že jsou oba na útěku. Kleptoman, podvodník a hochštapler May úžasná dobrodružství spřádal pouze ve své fantazii, živené četbou cestopisů v nápravných zařízeních.

Postupně se tak sžíval s Old Shatterhandem, že se jím na přednáškových turné stával. Ale když se usadil ve své Ville Shatterhand v saském Radebeulu, začali ho pronásledovat novináři, zpochybňující autenticitu jeho knih.

Dal jsem Kafkovi pěstí

To Kafka je na útěku před panovačným otcem a - jak jinak - i sám před sebou. Nebo před svým psaním. Americká cesta ho má z této pochybné činnosti vyléčit. Ale i jemu se skutečnost vymyká z rukou.

Do mysli mu neustále vstupují příběhy. Když jako spontánní nápad a nechtěné společenské faux pas popíše skutečnou příhodu, usoudí May se svou druhou manželkou, že mladík má telepatické schopnosti a pozvou ho na spiritistický sedánek.

Pan Franz se podle očekávání osvědčí jako skvělé médium. Mezi spiritisty tak rázně vkročí Kafkův otec a zahanbí svého chudáka syna naznačením nepřístojností prováděných v podpalubí - "na smotaném, dehtem páchnoucím laně.

S tou poběhlicí!" - tak, že Kafkovi nezbyde, než aby se, stejně jako nešťastný Georg Bendemann z jeho povídky Ortel, vrhnul do vody, doplaval zpátky do Prahy, a otci tak ukázal, jak se konečně naučil plavat.

To se však rovná sebevraždě - které naštěstí zabrání dobře mířená Mayova rána pěstí. Travestií Kafkova Ortelu kniha vrcholí. Pak zbývá už jen se ztratit v podpalubí při hledání deštníku podobně jako Karel Rossmann z románu Amerika, aby Franz Kafka na americkou půdu skutečně nikdy nevkročil...

Psaní je podvod!

Nelze doložit, zda pražský autor Karla Maye kdy četl. Jeho knihovna mayovky neobsahovala. Triviální literaturu měl však rád.

"Když jsem ho psal," říká Henischův Kafka na lodi ještě nepoznanému Mayovi o svém textu Touha stát se indiánem, "četl jsem sice zrovna Kleista, kleče před ním, ale vtom se ke mně jaksi zezadu připlížil Karel May. Byla to potom do jisté míry fáze regrese."

Později si fiktivní Kafka příteli Maxu Brodovi v dopise stěžuje, že May "nechce nebo nedokáže odlišit literaturu od skutečnosti. Je-li toto příznačné pro staré spisovatele, pak by to byl další důvod, proč s psaním včas skončit".

Psaní je prostě svého druhu podvod. Peter Henisch s tím ale problém nemá. Zdá se dokonce, že stojí na straně svého životem zkoušeného Maye proti tak trochu nedomrlému Kafkovi.