Snímek Precious útočí syrovou náloží rodinného dramatu

Pověz mi o tom, jak to u vás doma chodí, říká šestnáctileté Claireece sociální pracovnice na úřadě. "Otec mi udělal druhé dítě. To první jsem rodila doma v kuchyni na podlaze, zatímco mě matka kopala do hlavy," stoicky odpovídá dívka.

Jak vidno, loňský film Precious od afroamerického tvůrce Lee Danielse útočí syrovou náloží rodinného dramatu.

Po dvou víkendových uvedeních zkraje pražského Febiofestu je dnešní (již vyprodaná) festivalová projekce tohoto diskutovaného titulu možná poslední příležitostí, kdy lze film vidět v tuzemském kině. Precious totiž stále nemá českého distributora.

O dílo, mezitím uvedené v téměř třiceti zemích, v Česku již minulý rok usilovala distribuční společnost Aerofilms. Zámořský majitel práv ale dlouho požadoval nesmyslně vysokou částku (film je zkrátka hlavně byznys, a to i ten umělecký).

Čerstvou zprávou je zájem společnosti SPI, ale jednání jsou stále otevřená.

Spektakulární deprese

Dělat slogany na plakáty k filmu už každopádně bude lehká práce - Danielsův snímek získal dva Oscary, bezpočet výročních cen a pověst "události filmové sezony".

Zajímavé je, jakou hlubokou poklonu vysekli filmu američtí kritici. Kromě politického tématu (přece jen, v prezidentském úřadě sedí první Afroameričan) pomohl snímku i aktuální trend ochranitelské náruče pro nízkorozpočtové produkce. Válečný film Smrt čeká všude by mohl vyprávět.

Zfilmovaná novela Push (1996) od autorky s uměleckým jménem Sapphire přímo vybízí k žánru sociálního dramatu; ten ale režisér často narušuje vpádem poetizujících sekvencí.

Hlavní hrdinka, přezdívaná Precious, v nich sní o tom, jak je obletovanou módní ikonou, má bílého chlapce a rozdává podpisy ječícím fanynkám. Pod realitou depresivního příběhu zase Daniels okatě "přitápí" spektakulárními výjevy (například opakovaný motiv smažícího se masa).

Na režijním stylu padesátiletého rodáka z Filadelfie je dobře vidět, že Lee Daniels předtím působil jako producent. Mít cit pro divácký potenciál vyspekulovaných příběhů o lidech na hraně sociálního systému je také umění. Přináší to plešaté sošky, odnáší to s sebou vrstevnatější pohled. I oscarový Ples příšer (2001), který Daniels produkoval, se "problematiky rasismu" dotýkal v ultrakorektní podobě.

Škuner, nebo plachetnice?

Těžko nevidět, jak se příběh z harlemského ghetta roku 1987 pohybuje v bezpečném historickém oparu. Precious nabízí moralistickou kúru: klient se v kině nejprve ponoří do brutální lázně týrání (od matky) a pohlavního zneužívání (od otce). Následuje humanistický zábal, utkaný z nezpochybnitelných principů vzdělanosti - obézní a všemi vysmívaná dívka začne navštěvovat alternativní školu.

Film je veden silným étosem víry ve schopnost kultivace jedince pomocí vzdělání. Negramotná hrdinka se naučí řádně číst a psát, uvědomí si svou cenu a sebevědomě se vzepře osudu. To, co ze skeptického evropského pobřeží vypadá jako kýčovitý škuner, se z druhé strany oceánu může jevit jako výstavní plachetnice.

Faktem je, že zručně natočené dílo Precious umí "chytnout za srdíčko" a do kina se vždy chodilo hlavně kvůli silným emocím. V tomto ohledu film pracuje jako skvěle namazaný stroj a citová "nakládačka" vrcholí závěrečnou desetiminutovkou.

Otázkou je, kolik diváků to ještě bude zajímat. Cenová politika amerického distributora v podstatě znemožnila včasné uvedení Precious v českých kinech. Propásla se tím i mediální (a už odeznívající) masáž kolem Oscarů. Na torrentových serverech se mezitím již několik měsíců čile stahují DivX kopie tohoto filmu. Že by soumrak klasické celuloidové distribuce?