Svět je peklo, říká hudebník Brendan Perry, který vystoupil v Arše

Válečný průmysl a neokolonialismus, hrozící globální ekologická katastrofa. V Irsku žijící padesátník, hudebník Brendan Perry, si zvolil pro novou desku Ark (Archa) neveselá témata. A zároveň témata často omílaná. Perry ovšem nepatří k populistickým celebritám, které s laickou naivitou mudrují o osudu planety.

Jeho autorský přístup (i hlas v telefonním sluchátku) je poctivě a ponuře racionální. Když už po jedenácti letech mlčení vydává člen někdejších Dead Can Dance desku, nemůže jinak, než psát o věcech, které ho coby nezaslepeného, citlivého pasažéra archy Země děsí. Brendan Perry představí svou hudbu zítra v pražském Divadle Archa.

HN: Jednou z nejsilnějších písní alba Ark je Inferno, s televizí jako důležitou rekvizitou textu. Jako peklo si lze vykládat televizí šířenou propagandu a rovněž zobrazované katastrofy?

Peklo je na zemi, vytvořené lidmi. Tím, že jsme se světem propojeni prostřednictvím médií, můžeme peklo vidět, byť ve zkreslené podobě. Píseň popisuje i další peklo, peklo samoty. Jsme izolováni ve svém prostoru a na svět nahlížíme právě jen přes média. Různá pekla se pak spojí v jedno. Píseň vlastně pojednává o šílenství. O šílenství světa i o tom vnitřním.

HN: Sugestivní podobenství nabízí také skladba Devil And The Deep Blue Sea (Ďábel a hluboké modré moře), kde je ďábel synonymem lidstva ničícího ekologickou stabilitu oceánu...

Nejen oceánu. Moře používám jenom jako symbol, ale samozřejmě si uvědomuji, že jde o celou planetu.

HN: ...ale nikdo na světě neví, zda je, či není pozdě na záchranu planety. Vy sám jste v tomto ohledu pesimista?

Jsem pesimista. Lidstvo nezměnilo své kořistnické chování po tisíce let. A přelidnění spolu s konzumním životním stylem je smrtelná kombinace. Rostoucí bída navíc přináší spoustu psychické bolesti, kterou lidé ventilují násilím a nesnášenlivostí. Jediné, co by mohlo zvrátit situaci, je opravdu vážná katastrofa. Jedině ta by nás snad donutila poučit se z minulosti, kontrolovat dopad naší činnosti na planetu. Pouhé uvědomění, že další a další generace budou mít stále nižší kvalitu života, to může trvat příliš dlouho. A pak už bude určitě pozdě.

HN: Negativní inspirací Ark je i válečný průmysl a neokolonialismus. Jasně, že pro umělce je důležité vypovídat o okolním světě. Ale doufáte, že to k něčemu je, že umění může změnit chování lidí?

Opravdu nevím. Jenže je to jedna z mála věcí, které mohu dělat. Je to můj způsob, jak se vypořádat se světem, který ve mně vzbuzuje frustrace a hněv. Politické systémy přece občas zkolabují, mění se působením vůle lidí. Ale já se snažím vnášet do hudby i optimismus, trochu světla i do velmi temných témat.

HN: Jste na otázky neokolonialismu a ekologie tak citlivý i proto, že jste vyrůstal na Novém Zélandu, dávno kolonizované zemi?

Určitě. Ale o těchto věcech jsem začal přemýšlet už v útlém věku, mnohem dřív, než jsme se s rodiči přestěhovali na Nový Zéland. Moje máma je Irka a otec Angličan. Bylo mi vždy strašně divné, že Angličané byli nepřátelé Irů a páchali v Irsku hrozné věci.

Ale mluvíme-li o kolonialismu, speciálně o britském, Nový Zéland mi skutečně otevřel oči. Uvědomil jsem si, jak nám vymývá mozek už základní školství, se všemi nacionalistickými kecy, které tam vtloukají dětem do hlavy. Je to perverzní. Když později poznáte víc, zjistíte, že celý svět je řízen nacionalismem a sobeckými zájmy. Pak vám nezbude nic jiného, než se snažit najít lepší svět alespoň sám v sobě.

HN: Ještě zhruba před pěti lety jste hrál pro radost v sambové kapele. Nemáte chuť odreagovat se bezproblémovou hudbou?

Ne, tohle období skončilo. Samba je hudba komunitní, pouliční. Pro mé současné vyjádření se nehodí. Ale možná využiji v nových písních rytmy bossa novy.

HN: V otázce nešlo přímo o žánr, ale o něco pozitivního, co by vyvážilo temnou stránku tvorby tak, aby se člověk z deprimujících skutečností nezbláznil.

Jistě, každý potřebujeme něco krásného, co oslavuje život. Pro mě jsou to rodina a přátelé. Vlastně žiji šťastně, ale jakmile začnu dělat muziku, proběhne uvnitř mě něco jako chemická reakce. Není to přetvářka, hudba ve mně prostě otevírá přemýšlivější stránku povahy.