Malíř Jan Merta reagoval na urážku německého skladatele výstavou

To, co se stalo, je největším uměleckým dílem, jaké kdy existovalo, prohlásil krátce po teroristickém útoku na newyorská Dvojčata hudební skladatel Karlheinz Stockhausen.

Pohoršlivý výrok vyvolal řadu reakcí, svou odpověď v podobě výstavy nyní s devítiletým odstupem představuje také malíř Jan Merta. Výstava nazvaná Stockhausenova symfonie začala v pražské galerii Zdeněk Sklenář minulý týden a potrvá do 1. května.

Jan Merta nepatří k umělcům aktivistům, kteří mají potřebu rychle reagovat na každodenní události, společenské absurdity nebo excesy politiků. Stockhausenovo drzé prohlášení, jímž si navíc uzurpoval právo hovořit ve jménu všeho umění, však malíře podle jeho slov nadzdvihlo.

Symfonie Cyklon B

Soubor sedmi obrazů je však s chladnou hlavou promyšleným celkem, i když na jeho počátku bylo autorovo pohoršení. Největší, několikametrové plátno má provokativní název Karlheinz Stockhausen provádí svou symfonii Cyklon B.

Odkaz na jedovatý plyn, jímž nacisté hromadně likvidovali své vězně, je mlaskavým políčkem německému hudebnímu experimentátorovi.

To ale není celé. Merta není kritik, který by chtěl Stockhausenovo dílo a jeho osobnost tendenčně redukovat na jednu hloupě nadutou větu - byť ji neopomněl zopakovat jediný autor nekrologu, když skladatel v roce 2007 zemřel.

Obraz zachycuje dva Stockhausenovy portréty. Velká hlava - starý skladatel - se dívá kontrolním průzorem do sálu plného lidí a je trochu udivena. Kousek na pravo od středu davu vidí sebe sama v mladém věku. Nabízejících se interpretací je mnoho. Ta nejčernější by mohla děj přenést skutečně do koncentráku, ale taková doslovnost je příliš tupá.

Možná se starý skladatel chystá "otrávit" (nechutně šokovat) své publikum a tváří v tvář sobě samému si uvědomuje, že poškodí i vlastní minulost, své dosavadní dílo. Nebo je to úvaha o tom, že člověk není stále stejný, zkušenostmi se stává někým jiným. Bystrý pohled mladého a otupělost starého umělce mohou být symboly nezávislosti života a postojů autora v jeho díle.

"Rád nechávám divákům prostor pro jejich myšlenky," omluvně se usmívá malíř Merta, když má před vernisáží plátno komentovat.

Merta, pro něhož jsou typičtější jemné odstíny barev, tentokrát přitvrdil, tvář starce je až disneyovsky ostře růžová. V kombinaci s černou zástěnou obraz bezděčně připomíná mistra české deprese, malíře Josefa Bolfa, který má na černo-růžový "akord" téměř patent.

Mimina s hodností

Hlavní a největší obraz doplňuje šest menších pláten, která téma rozvíjejí daleko od Stockhausena. Společný je jim pocit melancholie, úzkosti - a u některých i jistá dávka militantnosti.

Na třech portrétech nazvaných Styčný důstojník I - III jsou zachyceny velmi malé děti s pronikavým, jaksi nedětsky zaostřeným pohledem. Jsou oblečeny do košil s výložkami. Je to tak paradoxní, že divák má tendenci "frčky" nevnímat.

Jsou tu i dva dětské Autoportréty s distinkcí. Smutně vyhlížející chlapec má ramena potřísněná barvou na znamení, že ho čeká osud malíře. Autobiografický rys má úzký abstraktní obraz nazvaný 5 kusů malíře. Pět skvrn představuje důležitou malířskou pomůcku - hadr. Obraz je současně poctou Holbeinově malbě Tělo mrtvého Krista.