Výtvarnice Běla Kolářová zemřela. Většinu života tvořila ve stínu manžela Jiřího

Ve věku 87 let zemřela v pondělí v Praze výtvarnice a vdova po Jiřím Kolářovi Běla Kolářová. ČTK to řekla historička umění Marie Klimešová, která byla s Kolářovou v blízkém kontaktu a uspořádala jí několik výstav.

Životní partnerka básníka a výtvarníka Jiřího Koláře stála se svojí tvorbou nezaslouženě v jeho stínu. Její tvorba je ale podle historiků umění pro českou výtvarnou kulturu neméně závažná a originální.

Před třemi lety se spolu s Jiřím Kovandou a Kateřinou Šedou, tedy umělci o generaci, respektive o dvě mladšími, zúčastnila jako jedna z mála českých autorů prestižní mezinárodní přehlídky Documenta v německém Kasselu. Documenta se konají jednou za pět let a mluví se o nich jako o olympijských hrách současného umění.

Běla Kolářová se narodila 24. března 1923 v Terezíně. S Jiřím Kolářem se seznámila v polovině 40. let, v roce 1949 se vzali a dlouhá léta spolupracovali a vytvářeli i společná díla.

Od poloviny 50. let se Kolářová zabývala fotografií, zaujala ji městská periferie a poetika podobná Skupině 42. Zavrhla fotografii zobrazující a s tímto médiem experimentovala.

Soustředila se na fotografický experiment vytvářený bez fotoaparátu přímo v černé komoře. Tyto práce pojmenovala jako umělé negativy.

V polovině 60. let Kolářová přestala být spokojena s možnostmi fotografie úplně a jako finální dílo zvolila samotné asambláže tvořené geometrickým uspořádáním drobných předmětů.

Vytvářela obrázky z kancelářských sponek, sirek, žiletek, patentek, bižuterie či vzorků kosmetiky. Od poloviny 70. let se v její tvorbě objevily rozměrné kresby vytvořené líčidly a tělesnými doteky.

Celá řada užitých materiálů je signifikantní pro ženskou existenci, autorka jimi vnesla průkopnicky do tuzemského umění feministický či genderový aspekt, který tehdy ještě ani nemohl být pojmenován.

Běla Kolářová patřila k nepříliš četným českým výtvarníkům, kteří dospěli ke krajní geometrické abstrakci, hraničící s minimalismem. Přes svoji originalitu zůstávalo její dílo stranou širšího zájmu publika.

Svoji tvorbu začala soustavněji prezentovat až od 90. let většinou výstavami v mimopražských galeriích. V roce 2006 jí větší výstavu uspořádala Národní galerie v Praze.