Koncert McFerrina pro dárce podpoří rozpočet Strun podzimu, říká Vrabec

Silné komorní zážitky i neobvyklé průniky světů vážné hudby, jazzu a world music slibuje letošní patnáctý ročník festivalu Struny podzimu. Jeho jarní část v úterý zahájí donátorský galavečer, na němž před kamerami ČT zazpívá Bobby McFerrin.

Organizátoři tím chtějí pokrýt část nákladů na podzimní program. “Kultura je u nás dlouhodobě podfinancovaná,” vysvětluje umělecký ředitel festivalu Marek Vrabec.

HN: K pořádání galavečeru vás přiměla finanční situace?

U nás není obvyklé, aby nezisková organizace pořádala galavečer s cílem nashromáždit finanční prostředky na podporu vlastní činnosti. Zkoušíme to v situaci, kde se ve veřejných rozpočtech dlouhodobě nedostává prostředků na financování kulturních organizací a také korporátní sféra bojuje s krizí.

Náklady na provozování kvalitního živého umění rostou, na vině je inflace, rostoucí nájmy koncertních sálů, náklady za reklamu a kult hvězd. Je třeba vytvořit nadšenou vrstvu individuálních osobností a lidí, kteří jsou ochotni pro situaci něco udělat.

HN: Galavečer bude po americkém vzoru určen vyšším vrstvám společnosti?

V Americe to bývá umělecky přístupná “show pro celou rodinu”, která cílí na bohaté a vlivné osobnosti společenského, politického i kulturního života; jdete na společensky atraktivní galavečer a nákupem relativně drahé vstupenky podpoříte dobrou věc.

My ale jdeme odvážnější cestou. Pro náš festival je charakteristické sbližování světů a dávání věcí do nových kontextů a to platí i o McFerrinově vystoupení na galavečeru s hosty Ivou Bittovou a Danem Bártou.

HN: Předloňská improvizace McFerrina s Bártou se vám tedy osvědčila?

Bobby má tendenci se ke svým hostům přidat až hodinu před koncertem, jako když tu byl vloni. Kluci se pořád vyptávali na zkouškový plán, ale McFerrin přiletěl a prostě oznámil, že přijde v šest hodin do sálu.

To se stalo, všichni se seznámili, on se podíval na Dana Bártu a řekl mu: tak si sedni a začni, “whatever you want”. Týden v zákulisí s McFerrinem byl jeden z mých nejsilnějších zážitků.

HN: Dramaturgii festivalu určujete převážně vy. Mění se vám vkus?

Překvapivě jsem poměrně konzervativní v tom, co poslouchám, mám raději jednodušší věci a vyznávám přesvědčení, že méně je více a že kvalita je víc než kvantita, což se projevuje v našem programu. Řídím se většinou instinkty. Mám také své zvědy, kteří nevědí, že jsou zvědy: recenzenty, jejíchž úsudku nebo smyslům důvěřuji nebo naopak nedůvěřuji.

HN: Jezdíte hudebníky nejprve poslouchat, než je pozvete?

Na světě jsou promotéři, kteří nevezmou nic, co předtím neviděli živě, což je ideální postup, ale v našich poměrech nemožný kvůli nákladům spojeným s cestováním a časové investici. Snažím se maximálně cestovat, třeba na konferenci promotérů APAP v New Yorku vždy na přelomu ledna a února.

V blízkých jazzklubech tou dobou probíhá festival s hudebníky, kvůli kterým byste jinak museli lítat po světě. Takhle jsem poznal jazzového pianistu Vijaye Iyera, kterého přivezeme letos.

Hlavně se tu ale dají věci dohodnout relativně pozdě a na poslední chvíli, což se mi na jazzové sféře líbí - dá se plánovat později než klasika, kterou musíte mít zajišťenou několik let dopředu.

HN: Když se dnes ohlížíte zpět, berete odchod festivalu z Pražského hradu jako přelom?

V rámci jeho administrativy se nám fungovalo obtížně, všechny koncerty podléhaly schvalování i argumentaci a ta instituce ze sebe veškeré kulturní snahy vypuzovala. Náš odchod zpětně beru jako nejlepší variantu, která mohla nastat. Máme skvělý tým, stálé partnery a program, který vyzrál do nezaměnitelné podoby. Je to radost - a taky kus života.