Hudba mi vždycky pomáhala přežít těžká období, říká muzikant Dan Šustr

Dan Šustr opět roztahuje křídla. Lídr proslulé kapely Tichá dohoda teď vydal na vlastní značce příznačně nazvané Pop Dissident Records druhé album své nové skupiny 2Wings. Hrají v ní i ostatní hudebníci z Tiché dohody.

Pětačtyřicetiletý skladatel, textař, rockový kytarista a zpěvák dal desce čapkovský název Songs from another Pocket.

"Každý text alba je samostatný příběh, proto ta paralela s Čapkovými Povídkami z jedné a druhé kapsy," vysvětluje Šustr.

Energie, která z ostrých, "špinavých" retrorockových písní tria 2Wings proudí, ale prozrazuje, že muzikanti nosí spíš plné kapsy obohaceného uranu.

HN: V písni z debutového alba 2Wings, pojmenované po legendárním rozhlasovém diskžokeji Alanu Freedovi, zpíváte, že se hudba stala vaším zákonem a pomohla vám přežít. To je poetická licence, nebo úryvek z vlastní autobiografie?

Písnička je především pocta Alanu Freedovi, který vymyslel spojení slov "Rock and Roll". Ustál i policejní zákazy prvních rokenrolových koncertů, které sám pořádal, ale později ho obvinili z braní úplatků za hraní vybraných skladeb a tím skončila éra jeho slávy. Pak už jen dožíval na lokální stanici a pomalu se upil k smrti.

HN: Ale co ten verš?

Ano, vztahuje se k mému životu. Hudba mi vždycky pomáhala přežít těžká období nebo emoční kotrmelce. Proto texty prvního alba kapely 2Wings - Overseas Pilots z roku 2007 - byly v podstatě o pocitech.

HN: S 2Wings jste se k muzice vrátil po téměř šesti letech od doby, kdy přestala hrát Tichá dohoda se zpěvačkou Blankou Šrůmovou. Na svých internetových stránkách píšete, že to byla nedobrovolná pauza. Co to znamená?

Když firma Sony Music v roce 2000 vydala Blance sólovou desku, rozhlásila, že Blanka zahájila sólovou dráhu a Tichá dohoda se rozpadla. Byla to účelová pomluva vydavatele, který chtěl uvolnit místo pouze pro zpěvačku. Říká se tomu stažení značky z trhu. Jako když firma na výrobu nápojů stáhne ten s příchutí třešní, aby nekanibalizoval nový produkt s příchutí višňovou.

HN: Jenže Tichá dohoda to ještě nějaký čas ustála...

Snahy potopit Tichou dohodu začaly už roku 1995. Nejdřív se vydavatelé pokoušeli prosadit různé "kopie" Tiché dohody - jinou kapelu podobného složení a stylu se zpěvačkou. A pak nám už firma Sony nenabídla smlouvu na další desku, vydala jen největší hity Tiché dohody, což bývá chápáno jako koncovka. Tichá dohoda ale hrála až do roku 2002.

Když jste ve špičce showbizu a tohle prostředí vás označí za mrtvolu, tak vám nikdo už ani nezvedne telefon. Své místo si musíte znovu vyboxovat. A já jsem v těchhle věcech boxer. Doba se naštěstí obrátila a vypadá to, že mrtvoly brzo budou z gramofirem. I když mě to netěší.

HN: Ačkoliv vás hudební průmysl potopil?

Kdyby dál fungoval, můžu v jeho rámci fungovat i já. Jsem tvůrce, ne prodavač, podomní obchodník, abych nabízel své desky, takže dnes jsou k dipozici jen v e-shopu na stránkách skupiny. Jsou tam i některé skladby ke stažení zdarma - vždyť to přece hudbu šíří. Dnes je ale v hudebním průmyslu velmi nepřehledná situace. Kdybych to chtěl zlehčit, pak stačí připomenout aktuální spojení Warner Music se Supraphonem, pod nějž byla česká pobočka Warnerů nedávno převedena. Takže například Madonna teď v Česku vlastně vychází u Supraphonu.

HN: Co vám "pomohlo přežít" těch šest let bez kapely?

Když Tichá dohoda přestala hrát, potřeboval jsem nějaký vzruch, adrenalin. Předtím to byla kapela, rokenrol, pro to jsem žil. Byl jsem mánička, hrál v rokenrolové kapele, byl jsem slavný a nemusel jsem "nic dělat". A teď to najednou nešlo. Ale možná díky tomu jsem se dožil dneška ve zdraví. Druhá polovina devadesátých let byla hodně divoká - psychedelická. Spoustu věcí znám jen z vyprávění. Ovšem nejsem typ, co se bude utápět v nostalgii nebo živit v sobě křivdu a taky přece nezačnu vyšívat do kanavy. Začal jsem například jezdit na ryby do Norska, koupil si motorku a dal jsem se k myslivcům. Vzpomněl jsem si totiž, že když jsem byl malý, chodili jsme na střelnici s asfaltovými holuby a už tehdy jsem si říkal, že až vyrostu, chci tohle dělat taky.

HN: Jak se rocker stane myslivcem?

Přišel jsem do prodejny se zbraněmi, prohlásil, že chci střílet na asfaltové terče, oni se na mě nedůvěřivě podívali a řekli, že se tedy musím dát k myslivcům. A tak jsem se k nim dal.

HN: Co vás na tom přitahuje?

Beru to jako starosvětskou, až aristokratickou zábavu - tedy krása loveckých zbraní, lovecká etika, pobyt v přírodě. Ale já nezabíjím zvířata jen tak, lovím je pouze pro vlastní spotřebu, pro rodinu. A taky se díky tomu něco dozvím o fungování krajiny. Je příjemné, když vezmu v zimě dítě do polí a hledáme zvířecí stopy.

HN: Jaké to je zastřelit zvíře?

Při usmrcení zvířete nemám žádný pocit, ani kladný, ani záporný, ani mě to neuspokojuje, ani nemrzí. Beru to jako lov, ve kterém jde o to, aby byl člověk úspěšný. Ulovím zvíře, zpracuju ho a pak ho rodina sní. Vnímám to jako návrat ke kořenům, ne jako když si v obchodě koupím špalík flákoty. Ale zajímavá je i komunikace s dětmi, kterým domů přinesu zvíře, pověsím ho, aby dozrálo... To mi přijde správné. Městský člověk je od tohoto způsobu úplně odtržený. Dovedu si představit, že bych nějakou dobu žil na Aljašce nebo v tundře.

HN: Ta starosvětskost vás vůbec fascinuje. I vaše motorka má retro design a kapela 2Wings hraje učesaná a v bílých košilích ostrý rock inspirovaný padesátými až sedmdesátými léty. Jste opravdu takový staromilec?

Asi ano. Nelíbí se mi dokonce ani kytary, jejichž design je mladší než z roku 1979. Třeba kytarové sólo v naší písničce Rockabilly Queen je natočené na Fender Jazzmaster, kytaru ze šedesátých let, a na lampové kombo ze stejného období, aby nahrávka měla maximální zvukovou věrnost. Dnešní technika je dokonalá. Možná až moc. Zato průkopnické doby mají romantický nádech i neopakovatelné a nechtěné omyly - výlety do slepých uliček, které sice nezvítězí v mainstreamu, ale časem se stanou kultem.

HN: Proto jste nedávno nazval desku Songs from another Pocket encyklopedií rocku?

Řekl jsem to trochu z legrace. Tím albem vlastně na sebe prozrazuju, co mám rád. Staré rokenroly, na kterých jsem vyrostl, hard rock i kapely ze sedmdesátých let, které běžně střídaly elektrické kytary s akustickými a míchaly rock s country a folkem. Třeba ve skladbě The Hill jsou přiznaní Creedence Clearwater Revival, kapela, která mě spolu s Beatles, Led Zeppelin a Pink Floyd utvářela.

I v oblečení se vracím do té doby. Takhle "slušně" oblečení jako 2Wings chodili v počátcích Beatles a generace mods, nebo můj vzor Jimmy Page v časech kapely Yardbirds. Ale proto, že jsem "intoš", člověk se vzděláním a mám díky tomu akademický mozek, tak tyhle podněty přetavuju dál.