Užívej si, co to jde, vzkazuje nejslavnější neurotik Woody Allen

Woody Allen se konečně vrátil do svého New Yorku. Nejslavnější komediální režisér současnosti uplynulých pět let experimentoval se žánry a styly, hledal nové tváře i zápletky.

V Londýně natočil brilantní thriller Match Point či kriminální komedii Sólokapr, kde dal příležitost své "nové múze" Scarlett Johanssonové, katalánské metropoli zase složil hold ve vynikající oscarové komedii Vicky Cristina Barcelona.

Labilní dědek a blondýna

Teď se však Woody Allen vrací ke kořenům. A návrat stojí za to. Komedie Whatever Works, která včera vstoupila do českých kin pod distribučním názvem Užívej si, co to jde, je esencí všeho, čím se kdysi slavný brýlatý neurotik s klarinetem proslavil: vrací se tu k příjemně dvojsmyslné černé komedii plné břitkých dialogů, kousavého humoru, ironických průpovídek a duchaplných sarkasmů.

Hlavní i vedlejší roli tu hrají newyorské ulice, zákoutí a parky s lavičkami, kde se hodiny klábosí nad kelímkem kávy o nesmrtelnosti brouka, podstatě vztahů mezi mužem a ženou a politicky nekorektních židovských anekdotách.

Jistě, už základní zápletka napovídá, že Woody Allen (už poněkolikáté) opět vykrádá sám sebe a nejlepší filmy své čtyřicetileté kariéry - v čele s Manhattanem, Annie Hallovou a především skvělým klubovým snímkem Manželé a manželky.

Vlastní milostný příběh (Woody Allen na počátku devadesátých let opustil svou tehdejší manželku Miu Farrow kvůli skandálnímu vzplanutí k o čtyřicet let mladší adoptivní dceři korejského původu) režiséra už asi nikdy nepřestane inspirovat k novým a novým filmovým výkladům.

Daří se mu to znovu brilantně: příběh stárnoucího vědce, šachisty a cynického misantropa Borise Yellnikoffa, psychicky poněkud labilního potomka židovských emigrantů z Evropy (a zcela přiznaného Allenova alter ega), který se zamiluje do naivní a o dvě generace mladší a eufemisticky řečeno "velmi bezprostřední" blondýnky Melody (Evan Rachel Wood), s níž se také poněkud unáhleně ožení, sází na osvědčenou směsici třaskavého ostrovtipu, mistrně napsaných dialogů a situačního humoru.

Esence Woodyho frustrací

Boris Yellnikoff v podání populárního třiašedesátiletého amerického komika Larryho Davida je esencí všech typických "woodyallenovských" frustrací.

Sebestředný arogantní nihilista a zneuznaný vědátor, který trpí "psychotickými záchvaty úzkosti a pocitem zmarněného života, protože nedokázal spáchat ani vlastní sebevraždu, natož aby se mu podařilo manželství," skvostně karikuje a paroduje snad všechny tradiční mužské komplexy a stereotypy.

Boris před několika lety vyměnil místo renomovaného univerzitního profesora a svou krásnou, inteligentní a úspěšnou ženu za staromládenecký život v sešlém domku, protože jednoho dne pochopil, že "v naší povrchní civilizaci není nic, oč by mělo smysl usilovat".

Ve volném čase hraje šachy, cholericky uráží kolemjdoucí a filozofuje o podstatě "marxismu, rodičovství a holocaustu". Alespoň do chvíle, kdy tomuto samozvanému géniovi, jemuž prý "jen o fous unikla Nobelova cena za kvantovou mechaniku", nastaví zrcadlo bezelstně důvěřivá naivka Melody.

"Jen" dobře napsaný film

Sám režisér a scenárista filmu nepopírá, že "prchlivý neurotický dědek" Boris Yellnikoff do značné míry odpovídá jeho vlastnímu charakteru a názorům: "Napsal jsem scénář, takže to určitě odpovídá způsobu, jakým se sám dívám na svět. Boris je ale pořád hlavně filmová postava, kterou jsem vytvořil, jeho kontury jsem si načrtnul už někdy v sedmdesátých letech, bavil mě ten motiv protivného zneuznaného fyzika, který neví, koho by poučil a pozurážel dřív. Nejsem to přesně já, spíš s velkou nadsázkou vyjadřuje mé pocity," řekl před časem ke svému zatím poslednímu filmu Woody Allen.

Komedie Whatever Works se nejspíš nestane kultovním filmem, nebude asi také žádnou generační výpovědí, ba podle všeho nedosáhne ani komerčních úspěchů Allenových předchozích filmů. Přesto jde o filmovou událost, kterou stojí za to nepominout.

Ve světě 3D animací, počítačových triků a monstrózních hollywoodských velkoprodukcí totiž člověka v kině skutečně potěší film, jehož devízou je jediné: je prostě "jen" dobře napsaný. Nový Woody Allen to splňuje vrchovatě.