Ohlédnutí za festivalem v Cannes: Boonmeeho originální imaginace přinesla zlato

Po dvanáct dní se filmová přehlídka v Cannes opět snažila ukázat světu, že to nejlepší z filmového umění si dalo dostaveníčko na francouzské riviéře. Devatenáct režisérů v hlavní soutěžní sekci mělo naplnit koncept "autorské tvorby" a prezentovat aktuální formu současné artové kinematografie.

Filmy vybrané do hlavní soutěžní sekce však letos spíše připomněly starou "zahradnickou" pravdu: pokud se neurodí, není co sklízet. Po těžkotonážním útoku filmových klenotů z loňského roku (Bílá stuha, Antikrist, Vejdi do prázdna, Prorok, Hanebný pancharti, Fish Tank...) si režiséři letos zjevně vybrali oddechový čas.

Zlatý strýček Boonmee

Mezi letošním "úhorem" proto jako zjevení zapůsobil v předposlední soutěžní den film thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula. Hypnotické dílo Uncle Boonmee who can recall his past lives přineslo to, co žádný další snímek: zcela originální imaginaci, své vlastní tempo, hmatatelný pocit "přesahu".

Porota v čele s Timem Burtonem následovala nadšení novinářů a svéráznému filmu udělila na nedělním slavnostním zakončení nejvyšší ocenění – Zlatou palmu.

Weerasethakul není v Cannes žádný nováček: v roce 2002 vyhrál paralelní sekci Un Certain Regard a v roce 2004 získal jeho film Tropical Malady Cenu poroty. Aktuální Zlatá palma znamená definitivní vstup mezi respektovanou artovou elitu.

Krkolomné jméno thajského tvůrce, jehož díla vzrušují cinefily již několik let, se tak budou muset naučit vyslovovat kritici na celém světě.

Díky Palmě lepší kontrakty

Že filmy Apichatponga Weerasethakula nejsou pro každého, dokazuje i páteční veřejném promítání v Grand Théatre Lumière. Po závěrečných titulcích obecenstvo mohutně aplaudovalo – tedy ona polovina diváků, která v sále vydržela. Meditativní režie zásvětního (a místy notně bizarního) příběhu o reinkarnaci duší vyžaduje od diváků schopnost "přeladění".

Tuto schopnost si pravděpodobně prověří i čeští diváci. O thajského vítěze měly na festivalu zájem dvě tuzemské distribuční společnosti. Majitel práv, snad v předtuše budoucího triumfu, mezi oběma distributory zručně lavíroval – přímo v Cannes žádné konečné rozhodnutí nepadlo.

Se Zlatou palmou v ruce si nyní bude moci diktovat daleko lepší podmínky smlouvy.

Leckdy zajímavější počiny než hlavní soutěž představily paralelní sekce, které své hlavní ceny oznámily během uplynulého víkendu. V sobotu večer vyhlásila své ceny porota prestižní sekce Un Certain Regard.

Hahaha, zaznělo z Koreje

Paralelní soutěž stvrdila několikaletou dominanci mimoevropských režisérů, včetně latinskoamerických kinematografií. Cenu poroty získali peruánští bratři Daniel a Diego Vegovi za svůj debut Říjen (Octubre). Novináře si tito filmaři získali již skromným vystupováním před tiskovou projekcí, po jejímž skončení se v sále Debussy mohutně tleskalo.

Příběh zastavárníka Clementa vypráví režisérské duo prostřednictvím precizních obrazů s minimem dialogů. Hlavní hrdina je nejednoznačnou personou, jež systematicky odmítá jakékoli citové sblížení; to mu pravidelně nahrazují nevzhledné prostitutky.

Tvůrci se nebojí estetiky ošklivosti, umí proplétat všednodenní smutek s jasnozřivým vtipem a jejich „tichá“, poklidná režie působí neobyčejně silně.

Hlavní ocenění pro film ze sekce Un Certain Regard získal jihokorejský tvůrce Hong Sang-soo, jehož dílo Hahaha bylo uvedeno až poslední soutěžní den. Hong Sang-soo je miláčkem západní kritiky a dobře ho zná i karlovarský festival.

V roce 2000 uvedl jeho miniprofil, včetně titulů s nezapomenutelnými názvy Den, kdy prase spadlo do studny či Panna svlečená donaha svými nápadníky.

Z dvouhodinového snímku Hahaha je přesvědčivě cítit, jakou má jihokorejský režisér důvěru ve svůj nezaměnitelný autorský rukopis. Banální všednodenní situace nechává komentovat svými mužskými hrdiny, kteří jinak jednají (před ženami) a jinak to komentují (pro diváky).

Tvůrce se zálibou v alkoholu (i během natáčení) natočil vtipnou variaci na vzpomínkové setkání dvou přátel. Ti si nad sklenkou dobré korejské pálenky vyměňují příběhy z jednoho léta, které trávili ve stejném městě.

Květnové Cannes se opět (alespoň na chvíli) pokusilo návštěvníky přesvědčit, že umělecký film neumřel – ale naopak žije a každého zajímá. Je to iluze, ale krásná. A pokud se s ní šetří, dokáže vydržet až do dalšího ročníku festivalu.