Kniha Hoří déšť o procesech s řeholníky v 50. letech přináší tíživé svědectví

Ještě před procesem s Miladou Horákovou proběhl na přelomu března a dubna 1950 zastrašovací proces "Machalka a spol." s představiteli mužských řeholí s exemplárními tresty a propagandistickou kampaní, k níž patřily i veřejné ohlasy s nadpisy typu "Dostali po zásluze" nebo "Žijí v přepychu, a přece podrývají".

Nyní si je můžeme přečíst mezi dokumenty, jež shromáždila Šárka Horáková Maixnerová.

Křížová cesta procesů

"Uklízečky soudružka Janková a Kornafelová denně poslouchaly rozhlas a jsou o celém procesu zevrubně informováni. ,Každý večer před sedmou hodinou jsem byla netrpělivá a spěchala jsem s prací, jen abych nezmeškala rozhlasové noviny,' poznamenává soudružka Kornafelová... Obě se shodly na tom, že přísný, ale spravedlivý rozsudek je dalším dokladem pevného rozhodnutí našeho lidu, že republiku si rozvracet nedáme."

Rétorika i pravopisné chyby této zprávy s titulkem "Pracující ve Vesci odsuzují zrádné kněze" poskytují vzácnou příležitost, kdy se lze nad publikací zasmát. To jistě není jejím účelem. Toto téma vyžaduje nejen zaujetí a odvahu k pravdě, které autorce nechybějí, ale také citovou uměřenost a rozvahu, jež kniha postrádá.

Šárka Horáková Maixnerová ji pojala jako pásmo čtrnácti zastavení křížové cesty, ilustrované expresivními malbami Michaila Ščigola, k nimž přiřadila strojopisy okopírované z archivů. O výsledku nelze hovořit jako o knize - jde spíš o materiál ke knize.

O konkrétních osudech oněch 2376 unesených obyvatel z 219 řeholních domů se toho nakonec věcně dozvíme málo - je tu zmíněn například páter František Kohlíček nebo "odložený" případ faráře Ludvíka Sobka z Petrovic, kterého 25. dubna 1950 zavraždila Státní bezpečnost.

Teplá káva, studené balíčky

Hlavní part v knize však mají instrukce StB a jiných "orgánů" - a ty opravdu stojí za čtení a přemýšlení. Jejich jazyk není ani příliš štvavý, a už vůbec ne směšný. Ideologický je minimálně: hlavně v terminologickém rozdělení řeholníků i celých řádů na "reakční" a "pokrokovější" či "ochotné spolupracovat".

Řeč těchto dokumentů je totálně nijaká, totálně vlažná a instruktážní - jako by šlo o plán nějakého školního zájezdu.

Celý tajný a nelegální únos stovek lidí do internačních a centralizačních klášterů, kde byli zavřeni nejméně čtyři roky, byl promyšlený do mrtě.

Mozky akce dbaly na to, aby vše "technicky hladce probíhalo", aby měli řeholníci na novém místě ráno teplou kávu a na první den studené balíčky s jídlem, aby byly vyslechnuty jejich "náměty a připomínky", aby místní věřící nepřišli o bohoslužbu ve vystěhovaných klášterech - pro toto suplování byli předem vytipováni "pokrokoví" kněží - a aby byly "uprázdněné budovy" rychle "lépe využity", pokud možno "pro populárnější účely, zejména pro byty".

Najdeme tu i řadu "poakčních" hodnocení, která většinou začínají formulkou "Kolem klášterů klid". Závěrečná zpráva Dr. Havelky z 20. srpna 1954 pak de facto konstatuje, že celý zásah byl neúčinný a že internovaní řeholníci mají být buď postaveni před "řádný soud", anebo po menších skupinách postupně propouštěni do civilního života...

Nakolik se ale v těchto dějích smíme identifikovat s oběťmi - které si z úcty i v zájmu vlastní sebezáchovy potřebujeme připomínat? Možná nás tento soubor dokumentů mnohem víc učí rozpoznávat v sobě onu druhou stranu, do které se vcítit nelze - protože je docela tupá a netečná k tomu, jaká slova volí, co bourá, kam vchází, komu co bere, s čím zachází a kým manipuluje.

A přitom se dojemně stará o teplou kávu a studené balíčky. Dokumentární pásmo Hoří déšť nejvíce vypovídá právě o téhle nelidské, a přitom tak všední podobě člověka.