Britská rocková legenda Jeff Beck zlyričtěl a hraje i Pucciniho

Je zvláštní, když kytarista vydá svou nejúspěšnější desku ve věku, kdy jiní odcházejí do důchodu. Nedávno se to povedlo bizarnímu bluesmanu, který si říká Seasick Steve. Tentokrát se skoro v šestašedesáti dostal Angličan Jeff Beck - ačkoliv je jedním z nejobdivovanějších rockových muzikantů všech dob - poprvé až na jedenácté místo britské hitparády.

Pomohla mu k tomu deska Emotion & Commotion a vyhlášení producenti Trevor Horn a Steve Lipson, kteří od poloviny osmdesátých let vytvářejí zvukově pestrá hudební dobrodružství s Frankie Goes to Hollywood, Pet Shop Boys nebo s Annie Lennox.

Jeff Beck je muzikant, který měl dosud u publika dvojité minus. Za prvé, jeho brilantní techniku normální posluchač nemůže docenit. Jen pro lidi jako Slash nebo Ron Wood je introvertní kytarista srovnatelný s Hendrixem, ne-li dokonce lepší. A za druhé, Beck má vybraný vkus a nikdy se pod něj nesnížil. Ani když občas nahrával sóla pro jiné hvězdy.

Křehký a lyrický

Emotion & Commotion je pestrá deska, která se pohybuje od klasiky a filmové hudby přes jazz rock až po blues. Základem pro kytarové čarování je buď doprovodné rockové trio nebo čtyřiašedesátičlenný symfonický orchestr.

Zatímco kytaristova předchozí deska Jeff experimentovala s doprovodnou elektronikou, tentokrát je Beck jako muzikant umírněný a konzervativní. Libuje si v lyrických, zasněných tématech, v nichž není prostor pro hlučné efekty a hraje si s jemnými rejstříky, které na pozadí velkého koncertního tělesa dokonale vyniknou.

To platí především v těch instrumentálkách, jež vycházejí z vážné hudby, ať už je to variace na koledu Corpus Christi od Benjamina Brittena, na téma Elegy For Dunkirk z anglického filmu Pokání nebo v nádherných barvách provedeném Pucciniho Nessun Dorma.

Jeff Beck býval považován za jednoho z otců hard rocku, ale na své desce má jen jednu ostřejší skladbu Hammerhead. V tématu, které připomíná společné jazz rockové nahrávky s Janem Hammerem, efektně rozehraje syrovější barvy své kytary.

Křehká lyrická poloha řady skladeb ale není největším překvapením Beckovy desky. Drtivá většina jeho alb je instrumentální. Jsou to nepřetržitá sóla, vedená stylem start-cíl. Po pětatřiceti letech zkusil něco jiného a přizval na polovinu skladeb tři zpěvačky.

Dvě písně mu zpívá famózní bílá britská rhythm and bluesová hvězda Joss Stone, jejíž drajv dodává slavnému blues I Put A Spell On You stejnou atmosféru jako když v roce 1969 zpíval s Beckovou kapelou Rod Stewart.

V Česku méně známá rockabillyová hvězdička Imelda May si s Beckem vychutná často nahrávaný barový evergreen z padesátých let Lilac Wine. Pro ni trochu netypická skladba, ale Jeff Beck se v ní blýskne jako citlivý doprovázeč, který ve správnou chvíli dovede vystoupit do popředí a stáhnout pozornost na sebe.

Jen jedna chyba

Jak úvodní Brittenovu koledu, tak Šeříkové víno Beck objevil na deskách písničkáře Jeffa Buckleyho, jehož odkaz prý inspiroval ducha celého alba Emotion & Commotion.

Třetí do party je operní zpěvačka Olivia Safe, která v několika skladbách přidává v gradujících pasážích belcantové kudrlinky. Takto zvolená trojice vokalistek podtrhuje crossoverový charakter celku. Může ho poslouchat rocker, těžký intelektuál i žena v domácnosti a každý si najde svůj úhel pohledu.

Beckovo album má jen jednu chybu. Je to jen jedna deska, jen deset skladeb. Takové muzikantské nádhery není nikdy dost. Však také producent Steve Lipson výstižně napsal, že Jeff Beck je jediný umělec, s nímž by se okamžitě pustil do práce na dalším albu.