O nejvyšší hodnocení spolu v uplynulých dnech na festivalu Pražské jaro pomyslně soupeřily proslulé zahraniční orchestry - symfonici z Pittsburghu s orchestrem Bavorského rozhlasu.

Také Akademie sv. Martina připomněla, že slovo "standardní" může s naprostou samozřejmostí znamenat "výborný".

Londýnské komorní těleso Academy of St. Martin in the Fields, po léta jedno z nejnahrávanějších v klasické hudbě, známé i z titulků Formanova filmu Amadeus, hrálo v Rudolfinu nejprve bez dirigenta Stravinského příjemně neoklasické Concerto Dumbarton Oaks, ale potom už bylo na pódiu s Murrayem Perahiou, oslavovaným britským pianistou.

Uvedli Mozarta a Bacha, které hrál a od klavíru v náznacích také orchestr řídil, a v závěru večera pak Haydnovu Symfonii č. 99. Přesné stylové zaostření, dostatečně zaujatý přístup každého hráče, společné cítění, muzikalita... a v případě sólisty uměřená dokonalost, to byly atributy, které působily skutečné posluchačské potěšení.

Americké těleso, Pittsburský symfonický orchestr, hostující v Praze vůbec poprvé, mělo trumf v osobě sólistky, houslové legendy Anne-Sophie Mutterové, a v jejím podání i v romanticky bohatém, tónově krásném Brahmsově Houslovém koncertu.

Šostakovič podle Američanů

V Šostakovičově Páté symfonii pak Pittsburský symfonický orchestr potvrdil evropské představy o orchestrech z USA - hrálo s efektní přímočarostí, perfektně, obdivuhodně profesionálně.

Vídeňský šéfdirigent Manfred Honeck k tomu přidává výstižnost, duši. Jak sám říká, pittsburští hudebníci zahrají cokoli potřebuje; však také tuto možnost využíval - našel v partituře moderní symfonie mnoho pěkných detailů i náznaků vypovídajících o okolnostech vzniku skladby.

Šostakovič vyhověl požadavku psát lidovým masám "srozumitelnější" hudbu, ale neodpustil si vtělit do skladby také ironii a jinotaje. Nakolik právě tuto vrstvu a hlavně obavy ze stalinských represí, které se ve vynuceně optimistické hudbě také odrážejí, mohou postihnout umělci, kteří nemají zkušenost s životem za komunismu, je otázkou. Nic to ale nemění na faktu, že Pittsburský symfonický orchestr - s novým šéfem na evropském turné poprvé - v Praze nadchl.

Rozhlasový orchestr z Mnichova patří mezi několik nejlepších v Evropě. Tuzemskému hudebnímu životu je blízký zejména tím, že měl v čele po dlouhá léta českého exilového dirigenta Rafaela Kubelíka, s nímž ho však tuzemské publikum mohlo bohužel znát jen z nahrávek.

Bavorští symfonikové už na Pražském jaru před několika lety hráli s šéfdirigentem Marissem Jansonsem. Nyní s dirigentským nestorem Herbertem Blomstedtem v Schubertově Velké symfonii znovu ukázali, proč mají tak vynikající pověst - pro jedinečně kultivovaný zvuk, dokonalou stylovost i zdravě sebevědomou uměleckou kázeň.

Hodinová skladba těžko může zaznít ideálněji, než byla slyšet v Praze. Přidá-li se úžasná interpretace Mahlerových Písní o mrtvých dětech, jak ji za mimořádně pozorného doprovodu garantoval barytonista Matthias Goerne, je jasné, že tento koncert patří k nemnoha absolutním vrcholům festivalu Pražské jaro.

Co napsala paní Mahlerová

Další umělecké zážitky nicméně posluchače do začátku června ještě čekají. Slibuje je dnešní koncert souboru hornisty Radka Baboráka nebo hostování pianisty Garricka Ohlssona, dirigenta André Previna a orchestrů z Budapešti a Berlína.

Přinese je však i koncert dirigenta Jiřího Kouta s Beethovenovou Devátou symfonií a s hudbou Mahlerovy ženy Almy a zcela určitě také v Rudolfinu 31. května písňový recitál mladého českého pěvce Adama Plachetky.

Související