Mistr české deprese Josef Bolf začíná šetřit krví. Pražská výstava má intimnější styl

Josef Bolf je v kurzu. Malíř smutku a deprese, který posledních deset let nechybí na žádné z důležitých českých přehlídek současného umění, se stal svým rukopisem snadno rozpoznatelným.

Černo-růžová barevnost, hororové scenérie plné vyhořelých sídlišť, krví potřísněných chodeb, sklepení s narušeným potrubím a mezi tím zraněné postavy, plyšáci nebo děti se šokem zmrtveným výrazem, krvácející z mnoha ran.

To všechno se stalo Bolfovou značkou, která začala platit i v cizině. Nejvyšší čas se z těsné krabičky, jejíž víko se "umělecký provoz" chystá už už zaklapnout, dostat pryč.

Osmatřicetiletý umělec představuje v pražské galerii Hunt Kastner Artworks letošní obrazy, ve kterých se mnohého ze svého rukopisu vzdává. Výstava nazvaná Osobní dispozice potrvá do 18. července.

Černá má stále navrch

O nové umělecké kapitole dal Bolf vědět už na své sólové výstavě Ty nejsi ty, ty jsi já, kterou mu na přelomu loňského a letošního roku přichystala Galerie hlavního města Prahy na Staroměstské radnici. Tam poprvé vedle svých starších prací ukázal i několik pláten vycházejících z fotografií z rodinného alba.

Dosud bylo realistické pouze prostředí, většinou kopírující socialistickou architekturu, najednou už nejsou třeba ani stylizované postavy, černo-růžový kontrast střídá širší škála odstínů, i když černá má stále navrch.

"Je pro mne důležité nějak se posouvat v práci dál. Chtěl jsem také víc malovat a zbavit se narace, která mě už obtěžovala. A samozřejmě už mne trochu iritovalo číst o "bolfovských" barvách. Na druhou stranu nevylučuji, že se k těm atributům nějak vrátím," říká umělec, jehož dřívější práce vzbuzovaly pocit vyprávěného příběhu.

Na loňské výstavě Spodní proud v Rudolfinu například představil cyklus situovaný do základní školy. Děti prožívají v prázdných chodbách, v tělocvičně nebo v šatně apokalypsu, možná pár vteřin po výbuchu bomby, která budovy i děti jen poranila, a agónie proto trvá.

Už lépe chápu své deprese

Narativnosti se však Josef Bolf zcela nevzdal ani v aktuálním cyklu obrazů. Jen deprese je trochu mírnější, vystřídala ji alespoň na některých plátnech melancholie. Vzdyť deprese je příliš kategorická, často předchází definitivním řešením.

Malíř teď naopak prožívá šťastné období, o jeho práci je velký zájem, loni mu vyšla monografie, tento měsíc skončila jeho výstava v New Yorku, letos chystá další výstavu v Rudolfinu či v Moravské galerii v Brně, tam také vyzdobí fasádu slavné Jurkovičovy vily. Ale pracovní úspěchy prý odklon od tvrdé deprese nezpůsobily.

"Souvisí to spíš s mým prožíváním a se změnami v osobním životě. Také jsem chtěl atmosféru zintimnit a nakonec to možná souvisí s tím, že trochu lépe chápu, proč mne přitahují právě ty věci, se kterými pracuji," říká umělec.

Stylizované postavy vystřídali konkrétní lidé z fotografií z Bolfova rodinného alba, ale i přes adresnost tváří zůstává tajemství, záhadná, temná atmosféra. Na povrch vystupuje jiný charakteristický rys, který Bolf na své práci nemění: kombinace olejových barev a tuše, která se rozmáčí a stéká po obraze.

Vytváří clonu, jakousi patinu paměti nebo výraz psychického rozpoložení. Všechno konkrétní zatlačuje do pozadí, jako když stará fotografie přečkala požár a stala se vzpomínkou nejen na fotografované, ale i na ohnivou katastrofu.

Bolfovy nové obrazy jsou intimní a křehké, mají vedlejší účinek: divák není voyeurem cizího světa, ale potkává se s osobními dispozicemi.