Recenze: Dylan se vybičoval ke vstřícnosti

Hubená černočerná silueta s kloboukem se enigmaticky pne po zakouřených zdech a její odstíny se mezi verši rozplývají v rytmu.

Komu z návštěvníků pátečního pražského koncertu amerického písničkáře Boba Dylana učarovala ta nevídaná a snad náhodná hra světel a stínů, musel být o to ohromenější, když Dylan už po několika taktech úvodní skladby Rainy Day Women opustil klávesy a s kytarou kolem krku stanul před nadšeným publikem.

Někdejší hlas naděje šedesátých let a zasloužilý básník rock'n'rollu sedmé dekády - jak jej již tradičně uvádí komicky cirkusové intro před vystoupením - totiž své poslední návštěvy v Praze před pěti lety a v Ostravě předloni strávil výhradně za klávesami.

A navíc program, ač nabitý největšími hity, tehdy místy trpěl na nedotažený zpěv.

Ve svých devětašedesáti letech se ale Dylan nyní zázračně vybičoval a pátečním vystoupením jako by potvrdil trend posledních čtyř let, během nichž stihl natočit tři desky, napsat knihu a připravit dvě řady rozhlasového pořadu.

Charlie nastartoval Boba

Klíčem k současné energické hře šestice muzikantů je kytarista a zpěvák Charlie Sexton, který se do Dylanovy kapely vrátil před půl rokem. Během celého vystoupení zůstával vpředu a z charakteristického pokleku sázel ostré kytarové linky do nepoddajně tvrdé směsice rockové hudby se závanem rockabilly, blues a country.

S velkou chutí a muzikantským zápalem Dylan na tuto hru opakovaně přistupoval a zpoza kláves, s kytarou i harmonikou Sextonovi oplácel nezvykle dlouhými, hlasitými sóly.

Tento svěží vítr znovu nastartoval kapelu, která s mírnými obměnami cestuje po světě prakticky nepřetržitě dvacet let. Podobně jako na předchozích vystoupeních v Záhřebu a Bratislavě přearanžované hity typu Lay Lady Lay nebo Shelter from the Storm pravidelně střídaly písničky z posledních studiových desek.

Dunivě temný texmex Beyond Here Lies Nothing nebo elektrickou vypalovačku Thunder on the Mountain podal Dylan uhrančivě a také s nebývale odpovědnou výslovností.

Publikum bylo na požadavek managementu sice do haly rozsazeno, první řady si ale stouply již na začátku a další se připojily zhruba v půlce koncertu, kdy Dylan odložil kytaru a s gestem kabaretního baviče se chopil mikrofonu. Kdo pamatuje jeho poslední pražský koncert, během kterého se zpěvák nehnul od kláves, musel být tím náhlým přívalem vstřícnosti téměř dojatý.

Celá desetiletí vzhlíží Dylanovi fanoušci z propasti, kterou se zpěvák distancuje od publika i tisku, aby ho padesát let po jeho první desce opět zažili z očí do očí. V ostrém divadelním světle se obrátil k publiku a s přimhouřenýma očima vystřihl dechberoucí dělnický epos Workingman's Blues.

Rockový Picasso

Ostatně i texty Dylanova posledního alba dokreslují portrét stárnoucího trubadúra, který neúnavně objíždí svět a večer co večer cítí potřebu dalších milostných vyznání.

Hudebník přezdívaný Mistr, který pro rock znamená totéž co Picasso pro moderní umění, stanul před diváky s mírně divadelním přehráváním "zděděným" po hollywoodských hercích z éry němého filmu, navlečen do konfederačního obleku s jižansky žlutou košilí, černým kloboukem z Amerického západu osmnáctého století a kapelou ponořenou do hudebního odkazu raného rock'n'rollu.

Temné stíny se mu míhaly nad hlavou, ale jindy mnohoznačný Dylan se plně soustředil na hudbu.