Ibsen v ohni: V pražském Švandově divadle ukamenovali proroka

Veršované drama Henrika Ibsena Brand/Oheň je v Čechách prakticky neznámé. Nyní jej ale uvedli v režii Štěpána Pácla divadelníci "spříznění volbou" pod hlavičkou sdružení Transteatral.

V holé zkušebně Švandova divadla v Preslově ulici na pražském Smíchově, s osmi herci, několika stoly, židlemi a harfou se ocitáme mezi prudkými srázy hor a nad propastmi norských fjordů, kam Ibsen situoval příběh faráře jménem Brand.

Jsme svědky životní cesty člověka, který celou svou existenci i osud svých nejbližších bezvýhradně vztáhl k představě přísného Boha, jenž od nás, lidí, pod hrozbou zatracení žádá všechno.

Generační výpověď

Ibsen v Brandovi konfrontuje různé podoby víry a lásky. Výsměšně kreslí obyvatele Brandovy rodné vesnice, jejich průměrnost, charakterovou malost a závislost na majetku.

Zdánlivě odtažité básnické drama, v němž se ve věcech života a smrti střetávají lidské povahy, jejichž postoje i duchovní život jsou - zdá se - předurčeny, hrají překvapivě mladí herci, ani ne třicátníci. Působí to skoro jako generační výpověď.

Možnost pojmenovávat ty záležitosti duchovního světa, které jsou pouhými slovy nesdělitelné, skrze Ibsenovy symbolické obrazy, mladé divadelníky zjevně zajímá, možná i baví. V jejich navenek oproštěném, ale vnitřně intenzivním podání, se Ibsenův málo hraný text mění v autentické, živé podobenství. Používají přitom prostředky, které se v současném divadle příliš "nenosí".

Režisér Pácl pracuje se slovy s obrovským respektem k jejich obsahu (části současně znějícího překladu Karoliny Stehlíkové přebásnil Ondřej Buddeus), ale inspiruje se i zvukomalebnými možnostmi textu - vidí "verš jako prastarý vnitřní rytmus příběhu promítnutý do obrazové i zvukové rezonance inscenace".

Na scéně se tak vedle bezprostředně a citlivě reagující hudební doprovazečky na harfu objevuje například forma burianovského voicebandu. Herecká deklamace plynule přechází z prózy do expresivně zpívaných pasáží. Z částí textu vznikly originální, zcizující songy.

Divadlo jako hudba

Pácl vnímá tvar inscenace jako báseň a komponuje jej jako hudební skladbu. Využívá obrazivý potenciál textu, aniž by utopil ostré kontury jednotlivých situací a jejich smysl v náladotvorných poetických mlhách.

Brand (Miloslav König) je charismatický mladý muž, upjatý v dokonalém černém obleku, kategorický v gestech a strhující v promluvách i zpěvu. Je tak soustředěný na svou duchovní vizi, monumentální jako horské štíty, že život "v údolí" pozemských kompromisů se mu jeví jako hříšný.

Totéž chce i po své umírající matce (Richard Fiala) a milující, obětavé ženě Agnes (Lucie Štěpánková), která vidí velikost v každodenních, láskyplných maličkostech.

Obětování syna

S bolestí, ale odevzdaně obětuje Brand své ideální představě maličkého syna i jeho bolestí šílenou matku. Jeho víra je absolutní, nelidská, povznesená nad všechno, co k pozemskému životu přirozeně patří.

Teprve když umírá v horách v konejšivém náručí jurodivé Gerdy (Pavla Beretová), ukamenován vesničany, kterým chtěl ukázat cestu z prostřednosti, poznává skutečnou tvář svého Boha: "On je láska."

Je dost nečekané, že nová, do profesionálního života právě vstupující divadelní generace předstupuje před své publikum čím dál častěji se zásadními texty, které se pokoušejí zobrazit síly, jež působí uvnitř člověka, v pozadí lidských osudů. Brand/Oheň ukazuje, že jsou dospělí a o těch těžko vyslovitelných věcech vědí víc, než si myslíme.