Vyznamenání od Klause bych si nevzal, říká Milan Paumer

Do Západního Berlína se dostala pouze trojice Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer, kterého dvakrát zasáhly kulky východoněmeckých policistů.

Další dva členové skupiny, Zbyněk Janata a Václav Švéda, už takové štěstí neměli a po dopadení byli v Československu popraveni.

Milan Paumer (1931) se na rozdíl od bratří Mašínů do České republiky v roce 2001 vrátil natrvalo. Nyní vyšla další kniha týkající se útěku pětice mužů do Západního Berlína v říjnu 1953.

Jedná se o zprávu sepsanou na konci padesátých let trojicí, která se do Západního Berlína dostala - Ctiradem Mašínem, Josefem Mašínem a Milanem Paumerem. Knihu Cesta na severozápad vydalo nakladatelství Academia.

HN: Začněme tím, co se neustále v souvislosti se skupinou bratří Mašínů opakuje a co vám bývá vyčítáno: Bylo nutné při přepadech zabít policisty a pokladníka?

My jsme chtěli bojovat proti komunismu. A k tomu, pokud jsme chtěli opravdu něco dělat, jsme potřebovali zbraně. A jak se k nim dostat? To jsme znali z války. Ale když ukradnete armádě nebo policii zbraně, tak nemůžete držet nějaké rukojmí, protože ti by vás nakonec prozradili, a neměl byste nic. Tomuhle plno lidí nechce rozumět. Proto ti policisté a pokladník museli zemřít.

Kdyby tehdy nezemřeli oni, tak bych tady dnes neseděl. Znal byste náš příběh jenom z Třiceti případů majora Zemana. My jsme rozhodně třídní boj nevyhlásili, ten vyhlásili komunisté. A ti také popravovali, zavírali, pořádali monstrprocesy. Nejvíc nás tehdy rozčílila poprava generála Píky a Milady Horákové. Tohle se ženským nedělá... Když někdo vyhlásí třídní boj, tak co máte dělat? Házet po něm švestkové knedlíky? I proto jsme po útěku do Západního Berlína vstoupili do americké armády.

HN: Ale pak jste z ní zas odešli. Byl to projev deziluze, protože jste viděli, že americká armáda do východní Evropy vtrhnout nehodlá?

Dá se to tak říci. Nejdřív po nás v Německu chtěli, abychom byli agenti-chodci, ale to jsme odmítli. Chtěli jsme dělat něco jiného a měli jsme o tom poměrně jasnou představu. Nechtěli jsme nosit nějaké zprávy, my jsme věděli, koho tady odpravit. Zkrátka jsme věděli, jak se v těch situacích chovat, uměli jsme být nesmlouvaví.

HN: Stále se ale také opakuje, že byste měli alespoň dnes v souvislosti s těmi zabitými lidmi projevit určitou lítost.

Když bojujete proti nepříteli, nemůžete být lidumil. Tentýž přístup ostatně uplatňovali i komunisté po roce 1948. Když jsem přijel poprvé do Čech, před osmi lety, tak to nebylo lehké. V novinách psali, že se vrátil mašínovský vrah a že by někdo měl zavolat policii. Tehdy jsem se držel především mezi bývalými politickými vězni, kteří říkali, že je škoda, že jsme jich tenkrát nezabili víc. Co provedli komunisté po našem odchodu se zatčenými Zbyňkem Janatou, Václavem Švédou a dalšími lidmi?

HN: Jak se útěk dotkl vaší rodiny?

Pánbůh situaci vyřešil, protože můj otec v roce 1955 zemřel na infarkt. Odvezli ho do nemocnice a tam ho nechali zemřít. Bylo mu přes padesát, a to už se náročné zákroky neprováděly, už člověka neléčili... Bratr byl o osm let mladší, takže když jsem odcházel, bylo mu teprve čtrnáct. Nijak ho neperzekvovali, ale samozřejmě pak nemohl jít na školu, na kterou by chtěl.

My jsme věděli, že se to našich rodin dotkne, ale kdybyste se pořád ohlížel, tak byste nemohl dělat nic... Už několikrát jsem Pepkovi Mašínovi říkal, že ani neví, co pro mě udělal, když za mnou tehdy na vojnu do Martina přijel a zeptal se, jestli jdu s nimi. Mohli se přece s Radkem rozhodnout, že půjdou do Berlína jen sami dva.

HN: Vždycky, když čtu o vašem raném životě v Poděbradech, tak mám pocit, že jste jen běhali, sháněli zbraně a nenáviděli komunisty. Zajímaly vás třeba taky holky, hráli jste fotbal?

Fotbal jsme moc nehráli, ale s holkama jsme chodili, hlavně jsme s nimi jezdili na chaty do Krkonoš. Zájem o holky nás rozhodně neminul, ale zas tolik jsme tomu holčičkaření nepropadali. A taky jsme museli být opatrní, protože holky se přece pořád na všechno vyptávají, všechno chtějí vědět.

HN: Utíkali jste v říjnu. Kdyby byla možnost, jaké období by podle vás bylo k útěku nejvhodnější?

Na jaře nebo v létě, bylo by více zeleně, a tak bychom se snáze schovávali. A taky by se dalo najít víc jídla. Ale člověk si holt vždycky nemůže vybírat. Chudáci Vašek a Zbyňa... Radek v Cestě na severozápad třeba píše, že nikdo neví, co se dělo při přestřelce na nádraží v Uckru se Zbyňkem. Já byl ale tehdy pořád za ním, v té místnosti i potom, když jsme prchali ven a sbíhali po schodech... Pak ale zřejmě zpanikařil a utíkal pořád dál, bez toho, aby se zajímal, kam běželi ostatní.

HN: Rukopis Cesty na severozápad psal Ctirad Mašín. Nakolik se tedy vaše vzpomínky rozcházely?

My jsme se dohadovali pořád. Ten text Radek sepsal ještě poměrně brzy poté, co jsme odešli, ale zároveň to bylo v době, kdy jsme byli v americké armádě a měli dost času na to, abychom si zážitky nechali projít hlavou, a hlavně se o nich bavili. A neshodli jsme se často - stačí, že se jeden zrovna dívá doprava a jiný doleva, a už máte odlišný pohled na věc. Byli jsme ale ještě mladí, tak nám paměť fungovala dobře, a byli jsme na to tři, takže jsme zachytili spoustu detailů.

HN: Co říkáte tomu, že knihu Oty Rambouska Jenom ne strach o vašem útěku do Západního Berlína odmítl na konci osmdesátých let Josef Škvorecký vydat a že Václav Havel již předtím Josefu Škvoreckému v dopise o rozhovoru Oty Rambouska se Ctiradem Mašínem v časopise Západ píše: "Snad jen to bych mohl říct, že mi přecházel mráz po zádech, když se na stránkách Západu můj dávný spolužák kasal tím, kolik lidí zabil."

My pro Vaška Havla a jeho kamarády moc sympatií nemáme. Oni ať si říkají, co chtějí. Tohle, co napsal, by nikdy žádnému politickému vězni z padesátých let neřekl... I když ony jsou taky dvě skupiny politických vězňů. Jedna je radikální, to jsou opravdoví chlapi, co byli léta zavření, a pak je tady paní Kavalírová, manželka komunistického soudce, která byla ve vězení jen dva a půl roku - a podívejte, co z ní je. Dostává od Klause vyznamenání...

HN: Vy jste psal, že byste vyznamenání z rukou současného prezidenta nechtěl.

Jistě, já bych si ho nevzal. Letos nás navrhovali popáté. Já už jsem panu senátorovi Liškovi říkal, ať to nechají být, vždyť Klaus nebude prezidentem věčně, tak vyznamenání dostaneme potom, o nějaké vyznamenání ostatně nejde. Důležitější je, že teď vyšla Cesta na severozápad.

HN: Zamlouvaly se vám předchozí knihy o vašem útěku do Západního Berlína?

Ota Rambousek psal Jenom ne strach podle rukopisu, který nyní vyšel v Cestě na severozápad. Ovšem Josef Škvorecký to odmítl vydat, a tak se to objevilo až v roce 1990 v Praze. Důležité bylo, že když vyšel Jenom ne strach, ale i další knihy, tak už lidé nebyli v odsudcích tak radikální, už byli přístupní dialogu.

HN: Jak se na vás tedy dnes vaši poděbradští sousedé dívají?

Teď už je to v pořádku, ale když jsem přijel, tak jsem tam měl kamarádů jen málo. A ti mi taky říkali, že někteří lidé by mě rádi viděli oběšeného... Jeden dědek na mě pak v Poděbradech na náměstí taky řval, že jsem vrah, a chtěl mě dokonce bouchnout holí do hlavy. Naštěstí jsem včas uhnul a pak jsem mu povídal: "Dědo, já vím, že seš blbec, ale někdo jinej by to třeba vědět nemusel."

HN: Co vás při návratu do Čech nejvíce překvapilo?

Že ti syčáci v Poděbradech po mně chtěli, abych si dělal znovu řidičák. Přitom já v Americe dvacet let provozoval taxislužbu. Navíc, já byl tehdy, když jsme ještě v Československu sháněli zbraně, jediný, kdo mohl řídit, kdo měl oprávnění. Byl jsem řidičem naší skupiny - tu sanitku i další auta jsem řídil já.

HN: Myslíte, že Cesta na severozápad nějak posune debatu o činnosti vaší skupiny?

Určitě, protože tady se teď už dá napsat všechno. Tehdy, když o nás psal Ota Rambousek, to ještě nešlo. Bylo zapotřebí, aby Cesta na severozápad vyšla. Doufám, že to lidi budou číst, aby si mohli konečně udělat názor sami. Aby viděli, kdo byl kdo.

HN: Snažíte se tedy ještě pořád přesvědčit všechny o tom, že jste nedělali nic špatného, nebo jsou vám lidi, kteří vás považují za vrahy, lhostejní?

Když mi někdo řekne, že jsme vrazi, tak mu odpovím otázkou: Víš vůbec, o čem mluvíš?

Jak šel čas

Na snímku nahoře zabitý strážmistr Jaroslav Honzátko na stanici SNB v Čelákovicích, uprostřed nádraží v Uckru, kde došlo k přestřelce mezi východoněmeckými policisty a skupinou bratří Mašínů, vpravo pak Ctirad Mašín, Jaroslav Drábek, Milan Paumer a Josef Mašín v amerických uniformách ve Washingtonu v roce 1956.
Foto: Repro z knihy Cesta na severozápad