Roky ve dnech: Začala výstava umělců, kteří odmítli socrealismus

Na dosud ignorované poválečné umění českých tvůrců lemované roky 1945 až 1957 se zaměřila kunsthistorička Marie Klimešová, která připravila rozsáhlou výstavu Roky ve dnech.

Ve všech výstavních sálech Městské knihovny v Praze jsou k vidění práce reflektující či záměrně ignorující sílící totalitní praktiky a nároky nového státního zřízení.

Přehlídka, čítající přibližně osm stovek obrazů, fotografií a soch, je pečlivě strukturovaná do třinácti "kapitol" řazených nikoli chronologicky, ale častěji podle shodných znaků: v prvním sále je to téma zničeného města a krajiny, jako metafora i doslovné zachycení doznívajících válečných traumat.

Dalším oddílem je například Primitivismus podle uměleckého přístupu, nebo Zastavený čas podle depresivní atmosféry.

"Výstava je stylově nečistá, jednou řadí díla podle formálních znaků, podruhé podle tématu. Je to tak, protože i ta doba byla nečistá, plná protikladů," říká autorka a kurátorka přehlídky Marie Klimešová, která se při svém historickém výzkumu dočkala řady překvapení.

"Do výstavy jsem chtěla Boštíkovy lebky a překvapilo mě, kolik symbolů smrti se našlo také u dalších autorů," popisuje kurátorka vznik oddílu Memento Mori.

Galerie umělecké elity

I přes pečlivě promyšlenou koncepci přehlídky, diváky přitáhnou především jména uměleckých legend: Více než jen symbolicky je v expozici zastoupena práce Bohuslava Reynka, Vladimíra Boudníka, Mikuláše Medka, Josefa Sudka, Aléna Diviše, Emila Filly, Františka Hudečka, Věry Janouškové, Jana Zrzavého, Kamila Lhotáka či Emily Medkové.

"Že jdou lidé hlavně za jmény, to mi vůbec není líto. U těchto známých autorů, když jejich díla visí vedle sebe, je většinou překvapivé zjistit, jaké práce vznikaly ve stejnou dobu. To jsou věci, které při monografických výstavách unikají," dodává kurátorka.

Ve stejnou, bezútěšnou dobu, kdy umělci odmítající jediný přípustný styl socialistický realismus nesměli vystavovat, se mnoho z nich překvapivě uchýlilo k portrétům a autoportrétům. Vznikla tak zajímavá galerie tehdejší umělecké elity, vedle známých podobizen Jiřího Koláře či Františka Tichého od Kamila Lhotáka či autoportrétu Emily Medkové je tu poněkud bizarní autoportrét Věry Janouškové, která svou podobu sešila z barevných kousků látky. Andrej Bělocvětov zase vypodobnil Josefa Sudka s ostrým pohledem zapíchnutým do diváka, tolik nepravděpodobným pro plachého fotografa.

Jeho snímky procházejí celou výstavou - nejpůsobivější jsou Sudkovy panoramatické krajiny. Klimešová je umístila do sousedství úzkých, horizontálních krajin Emila Filly. Dva tolik rozdílní umělci, Filla a Sudek se najednou skvěle doplňují. Lehce historizující, poněkud příliš barevné Fillovy akvarely jako by byly záměrným protikladem černobílých, melancholických fotografií Sudkových.

Výstava prověří kvality

Vedle děl proslulých autorů je na výstavě mnoho obrazů a fotografií od málo známých umělců. Kurátorka však odmítá, že by některé práce vybrala jen s ohledem na dobový kontext, pro dokreslení atmosféry. "Vybírala jsem jen díla, která jsou silná i sama o sobě. Některé práce však ještě neprošla zkouškou, jakou velká výstava představuje. Proto je těžké říct, jestli jsou zásadní, nebo ne," tvrdí Marie Klimešová.

V období, které podle knihy Jiřího Koláře pojmenovala Roky ve dnech, našla jeden silný rys. Mnoho výrazných umělců z meziválečného období se teprve v přituhující komunistické diktatuře zbavilo formálnosti a začali se vyjadřovat sami za sebe.

Zleva obrazy Josefa Istlera, Václava Boštíka, dole - Jana Reegena a Stanislava Podhrázského.